Fleischman ještě nikdy neopustil Liberec. Bolestně touží překročit jeho hranice, ale síla mocnější než zemská přitažlivost ho pokaždé stáhne zpět. Snad pro ten slib, který dal kdysi mámě, snad pro neskončené dětství, z něhož mu nikdo nepomohl dospět, snad pro potřebu mít v životě jasný řád. Zatím mu ho poskytuje jen podivínská záliba v grafech, které přesně zachycují jinak neuchopitelné počasí.

Pracuje jako údržbář v hotelu na Ještědu, ale jeho život je nahoře mezi mraky - tam při sušenkách a limonádě sní o tom, že až jednou ucítí příznivý vítr, odletí daleko odsud. Tam, kde přistane, se postaví pevně na vlastní nohy. Najde spřízněnou duši, která poletí s ním?

Žádná žena se dosud o vzlety a pády s ním nepokusila, a on o to nejspíš ani nestál. Snad servírka Ilja, stejně jako on citlivá a vnímavá, mu přinese naději odpoutat se od kořenů, do nichž osud kdysi ťal krutou ranou, ale nepřesekl je, zarazil Fleischmana v půli cesty k dospělosti.

Ondříček stejný i jiný

David Ondříček, ač zatím natočil jen tři celovečerní filmy (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská), má své publikum, a je dost početné na to, aby stálo za to mu poslat vzkaz: Grandhotel je i není jiný než předchozí tři snímky. V centru pozornosti je znovu samotář, který má v životě šanci, ale ještě neví, jak ji uchopit, zachytit a přidržet se jí. Už to ale není člověk potloukající se ulicemi velkoměsta.

Ondříček si vybral látku, která mu - stejně jako jeho hrdinovi - umožnila se v sevřeném komorním příběhu zastavit na místě vzdáleném od nepřehledné změti hlučících davů, v čase přesně neurčeném, ale právě proto konstantním pro konkrétní období v životě člověka. Ztratilo se přitom nezávazné vtipkování, nahradil ho humor vycházející z hloubky, možná až skrytý povrchnímu vnímání.

Fleischman, Ještěd a ti druzí

Grandhotel stojí i padá s Fleischmanem a Ještědem. Výborně vymyšlená, propracovaná i zahraná postava je páteří filmu, vyrovná se jí nejvíc číšník Patka jako protihráč - outsider jiného typu než Fleischman. Ve vlastních představách byznysmen, který už přišel na to, jak dobýt svět, ve skutečnosti světák velmi lokálního ražení, našel skvělého představitele v Jaroslavu Pleslovi.

Méně výrazné jsou ženské postavy, snad proto, že ve Fleischmanově životě dosud nemají velký význam. Obě představitelky - Klára Issová a Dita Zábranská - jim nicméně daly půvab i velmi dobré výkony. Poněkud nadbytečně působí postava Němce Franze, která sice poskytla dobrou hereckou příležitost Ladislavu Mrkvičkovi, ale v tomto příběhu o hledání lásky a místa v životě není dost ústrojná. A často doslova skřípe a trčí nejméně vydařená postava až nesnesitelně (a docela nepochopitelně) vulgárního recepčního Jégra, který v podání Jaromíra Dulavy působí místy až trapně. Měl-li být nositelem humoru, moc se to nepovedlo.

Ještěd je magické místo - o tom už se v souvislosti s Grandhotelem napsalo mnohé, zbývá jen dodat, že Ondříček s kameramanem Richardem Řeřichou a skladatelem Janem P. Muchowem jeho kouzlo ztvárnili obdivuhodným způsobem. Atmosféra filmu totiž umocňuje emoce, které vycházejí z hloubi příběhu a pro svůj původ v hlubokém nitru člověka promlouvají možná spíš k ženám. Neboť ony jsou tu proto, aby měly pochopení a cit pro muže, i když jsou to ještě velké děti nebo mají vepsáno zůstat věčnými outsidery. Což si muži neradi přiznávají. Nicméně ti, kteří své partnerky do kina doprovodí, se o sobě i o nich dozvědí možná víc, než by čekali.

Grandhotel, ČR 2006, Režie: David Ondříček, scénář: Jaroslav Rudiš, kamera: Richard Řeřicha, hudba: Jan P. Muchow, hrají: Marek Taclík, Klára Issová, Jaroslav Plesl, Dita Zábranská