To se stalo hrdinům hry amerického dramatika Williama Mastrosimoneho Jako naprostý šílenci (Like Totally Weird), kterou uvádí činohra Národního divadla ve Stavovském divadle v režii svého šéfa Michala Dočekala. Trochu jí dramaturgicky ujel vlak, protože hru uvádějí už tři či čtyři domácí scény, nicméně je dobře, že se v Praze objevila. Před třemi a půl lety ji chystal v Divadle Na zábradlí Petr Lébl s Jiřím Bartoškou, premiéru ale definitivně odsunula Léblova tragická smrt.

Teror zklamaných diváků

Mastrosimoneho Šílenci jsou totiž hrou, ze které mrazí. Začíná nevinně - do luxusního bytu hollywoodského herce, režiséra, scénáristy a producenta Russe Rigela vniknou vyjukaní teenageři Kenny a Jimmy, fanoušci jeho akčních krváků, kteří chtějí zblízka poznat svůj idol. Nevinná hra přitvrdí, jakmile zjistíme, že oběma klukům - a zejména aktivnějšímu Kennymu - dělá potíže rozeznat právě ony hranice mezi "jako" a "doopravdy".

A čím více se snaží převést své oblíbené filmové scény do skutečnosti, tím větší zklamání nastává. Ňadra hollywoodské hvězdy byla na plátně jaksi větší, krev červenější, sex vzrušivější a ani ten papoušek upečený v mikrovlnce nevřeští tak jako ten filmový... Hra přechází v teror zklamaných diváků.

Nechtěné parodie

Dočekalova inscenace má dvě úskalí - prvním je jeviště Stavovského divadla, které Matrosimoneho text usvědčuje - zejména ve druhé části - z mnohomluvnosti a neobratné agitace i z nedosti přesvědčivě vybudovaných scén ohrožení Rigela a jeho milenky, zvláště když režisér - a v tom je druhé úskalí Šílenců - zvolil přístup quasirealistického vyhrávání situací jak z televizní detektivky, které ústí místy do nechtěné parodie.

Kupodivu tam, kde text po civilním gestu volá, tj. v závěru hry, se režisér uchyluje k patetické "hollywoodské" stylizaci se světly, kouřem, zvukovým halem a nájezdy kamer, což diváka odvádí od mrazivé tečky hry: jakmile nebezpečí pomine, Rigel se okamžitě otřepe a promění v cynického filmaře, který se snaží z krvavého zakončení celé story vytřískat, co se dá.

Otřesně autentické děti

Herecky inscenaci dominují Jan Dolanský a Michal Slaný jako Kenny a Jimmy - jsou otřesně autentičtí v poloze dětí, které jdou zabíjet, protože "v mekáči byla nuda." Chybí jen zřetelnější typové odlišení této dvojice, ale jinak inscenace stojí a padá s jejich výkony. Jiřímu Štěpničkovi sedí suverénní poloha úspěšného hollywoodského esa, jež hraje s lehce ironickou nadsázkou, ale během hry jakoby herecky znejistěl a cítil nedostatky textu, který v jeho postavě čím dál víc "šustí papírem".

Podobně je na tom i Sabina Králová jako jeho milenka, hollywoodská hvězdička Jennifer Bartonová, která je nejpřesvědčivější tam, kde vysvětluje chlapcům, jak zlikvidovat počítačového "megamlátiče" a bezděky tak vyjeví, že i ona je Frankensteinem všech Rigelů, kteří se podepsali na proměně dětí v zmatené vrahy.

William Mastrosimone: Jako naprostý šílenci

Překlad Jitka Sloupová, režie Michal Dočekal, scéna Jan Dušek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Roman Holý, premiéra 29.5. 2003 ve Stavovském divadle.