Článek
Tato "trendy" cédéčka jsou si většinou dost podobná. Písničky vždy začínají chytlavým motivem na kytaru, oblíbené jsou programované bicí a k tomu R´n´B zpěv, což je skvělé, když je to Macy Gray jako u druhé písně na DiMeolově albu, ale u různých druhořadých rapperů typu "jsem drsnej a chci svých 5 minut slávy na MTV" už to není to pravé ořechové.
Vocal Rendezvous velice připomínají nedávné desky Carlose Santany (písnička Maria, Maria apod.). Asi nepřekvapí, že na tomhle albu se vyplatí poslouchat především kytarová sólíčka. DiMeola zkrátka hledá kompromis mezi jazzem a popem, chce být současně virtuózem i "mladým a neklidným." Kráčí zrádnou cestou, ale zvládá to. Většina písniček na desce je příjemná a na oddechový poslech je to mnohem lepší než 80% současného popu.
To, co dělal Al DiMeola s Chickem Coreou před třemi desetiletími, pro mě sice představuje nepřekonatelnou laťku, ale deska jako Vocal Rendezvous určitě neurazí.
Al DiMeola and Friends: Vocal Rendezvous, Warner 2006