Co vás přivedlo ke spojení opery s mugam jazzem?

Můj otec Vagif Mustafa Zadeh byl otcem mugam jazzu, proto je jasné, že jsem se mu věnovala. Moje matka byla zpěvačka, věnovala se opeře, takže je spíš podivné, že jsem se ke spojení dostala tak pozdě. Přišlo to před třemi čtyřmi lety doslova ze dne na den, jako když přepnete z jednoho kanálu na druhý. Šla jsem do knihovny a půjčovala si jednu operu za druhou, desátou, patnáctou. Myslím, že to bylo celkem pět set árií. Bylo to velmi vzrušující. Nejsem školená zpěvačka, nikdy jsem svůj hlas necvičila, jako to dělají v patnácti dívky, které se rozhodly věnovat klasické hudbě. Hlasová cvičení mě nudila, raději jsem pracovala s inspirací.

Co vás zaujalo na opeře?

Bohatost melodií a barevnost aranžmá mě tak zaujaly, že jsem názor na operu změnila ze dne na den. Jsem velmi vděčná Verdimu, Puccinimu, Pergolesimu a dalším skladatelům, že mě tolik inspirovali a mohu v jejich hudbě vyjadřovat svoje pocity. Operu přitom spojuji s vlastními melodiemi.

Opera je ovšem o technice, zatímco jazz hodně staví na improvizaci, ve které se projeví naturel muzikanta. Jak se vám daří spojovat tyto protikladné přístupy?

Nevnímám hranice, pro mě jako pro muzikantku je všechno propojené. I v operních áriích užívám své svobody a trochu v nich improvizuji, ale jen malinko a pouze tam, kde se to hodí. Je nutné být velmi opatrný, někteří umělci zkouší, ale jen někdy se to daří. Je potřeba mít velký respekt k originálu a k jejímu skladateli. Miluji svobodu, pro mě je v životě nejdůležitější, což je také důvod, proč mám ráda jazz a mugam. A u každé svobody musíte vědět, kde končí. Je potřeba si uvědomit, co znamená mít svobodu, všechny její aspekty.

Nakolik jste inspirována tradiční ázerbájdžánskou hudbou?

Velmi silně, kdybych ji nevnímala, tak bych nemohla skládat to, co píšu, svou vlast miluji a je jedno, jestli v ní žiju. Znám lidi, kteří ve své vlasti žijí desítky let a nic necítí, každý den vstanou, jdou do práce, vrátí se domů a to je všechno. Ale láska je něco jiného. Tu máte v srdci, což platí stejně o člověku, kterého milujete, jako o vlasti nebo své práci. Ve svém srdci mám Baku, Ázerbájždán i mugam. Ale ne každý tomu dokáže porozumět.

Lidé říkají, musíte se vrátit. Ale je obtížné dělat vše, co chcete, to bych musela být půl dne v Baku a půl dne v Evropě, což je nemožné. Je těžké si vybrat, ale když mi nic jiného nezbylo, tak jsem se rozhodla žít v Evropě, neboť to je způsob, jak dostat hudbu mojí země, kterou miluji, k dalším lidem. Pro můj Ázerbájdžán je to lepší, než kdybych tam zůstala a na březích Kaspického moře si egoisticky užívala slunce.

Mugam jazz, se kterým přišel váš otec, také představuje druh fúze, v němž se spojuje tradiční ázerbájdžánská hudba s afroamerickou. Jak jej lidi vnímali?

Ázerbájdžánci mugam jazz milovali, milovali mého otce a stále ho milují. Vagif tu už není, ale jeho hudba žije dál, je věčná. Můj otec byl nejmilovanějším hudebníkem v Ázerbájdžánu, neměli ho rádi jen jiní muzikanti. Ze závisti, byl jako velký lev a oni jako malé myši. Jeho to trápilo, tlak byl příliš velký, a to je také důvod, proč prodělal dva infarkty.

A co tlak státu?

Ten byl taky velký. I na mě a mou matku Elizu. Ona si taky slíbila, že to, co potkalo mého otce, nepotká mě. Udělala pro to vše. A my se nyní věnujeme jeho památce a krásnému Baku.