Cigler, žijící trvale v Praze, dojížděl na Slovensko týden co týden, a to celých 14 let. Sehrál zde stejnou zakladatelskou roli jako jeho kolega profesor Stanislav Libenský pro několik generací českých sklářů. Expozice ho proto představuje nejen jako umělce, ale i jako pedagoga a filozofa, který své žáky dokázal osvobodit od výtvarných konvencí.

Škola, která podněcovala tvůrčí energii

Hlavním dílem v Mánesu jsou obrovské kovové traverzy, které se volně vznášejí v bílém prostoru, jako by se ocitly ve stavu beztíže. Cigler se tu pokusil vyvolat dojem, že jsou zavěšené pouze na světelných paprscích neonových zářivek. Je to dílo velké nejen svými rozměry. Ovšem k nejpůsobivějším exponátům patří téměř komorní skleněná lavička a studánka. Obyčejné věci ztvárněné prostými uměleckými prostředky.

Je až neuvěřitelné, jak málo stačí k tomu, aby umělec probudil v divácích fantazii a obrazotvornost. Je pro něj ostatně typické, že se snaží použít co nejjednodušších forem, které mají maximální estetický účinek. V tomto ohledu byl "minimalistou" ještě dříve, než někdo v Americe tento výtvarný směr pojmenoval a následně i komerčně využil.

Ciglerova díla doplňují práce žáků. Ti se povětšinou nevěnují sklu. Zasahují do různých výtvarných oborů, který se dnes říká multimediálního umění. "U mě můžete klidně malovat nebo dokonce psát básně", říkával svým žákům. Ale vyžadoval, aby při této svobodě dělali vždy všechno se smyslem pro umění a s přesvědčivým myšlenkovým záměrem. V Bratislavě na "zelené louce" založil něco, co mělo stejný význam jako kdysi slavný Bauhaus v Německu. Byla to škola, která podněcovala v talentech tvůrčí kreativitu a energii, což pražská výstava velmi přesvědčivě ukazuje.

Místa pro lidskou meditaci

Sklo Cigler miluje. Sám o něm říká, že je hmotou i nehmotou, že má povahu osudu člověka, že je látkou vznešenou a krásnou. Jako surovina láká k velké improvizaci, ale ta je autorovi stejně cizí jako přebujelá rokoková dekorativnost. Sklo podřizuje svým velmi racionálním výtvarným záměrům. Myšlenka ostrá jak břitva podle něj uvolňuje v divákovi nejvíce fantazie. Experimentuje v tomto ohledu s prostorem, se světlem, s perspektivnou, s geometrií, a počíná si v tom jako umělec, vynálezce i inženýr současně.

Je z rodu umělců jako byl Leonardo da Vinci nebo Vladimir Tatlin, kteří překračovali hranice mezi uměním, technikou a vědou. A jako oni je i originální a nenapodobitelný. Pokusy zařadit jeho umění do příhradek se štítkem "minimalismus" nebo "land-art" budou vždy působit velmi rozpačitě. Cigler je jedinečný a nedefinovatelný. Přímo ze sebe chrlí nápady. Od komorních skleněných předmětů se dostává k obrovitým prostorovým objektů a od nich logicky k monumentální architektuře.

Velké stavby jsou součástí jeho tvůrčích vizí. Nezajímá ho však lepší bydlení nebo pompézní domy bankovních gigantů. Projektuje díla, která by ozvláštnila přírodu a vytvářela duchovní centra pro lidskou meditaci. V Mánesu patří tyto práce k těm nejpřekvapivějším. Je tu kupříkladu fotografie nerealizovaného vodního chrámu, místa střetávání vody a země. Kus mostu či lávky z kovových roštů a pozlaceného skla, který míří do moře a v milostném splynutí se stýká každé ráno s paprsky slunce.

Pro současné umění by to mohl být stejný symbol, jako byla kdysi pro modernismus Monetova Imprese. Ostatně z každého setkání s Václavem Ciglerem má zasvěcený divák intenzivní pocit, že v této malé zemi navzdory všem protivenstvím vzniká velké a objevné umění, které bude snad jednou objeveno, tak jako kdysi kulturou a bohatstvím přejedený Západ uhrančivě a závistivě hleděl na výkony ruské meziválečné avantgardy, které se rodily v chudé a vlastně i nešťastné zemi.

Václav Cigler a absolventi oddělení Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě 1965 - 1979
Výstavní síň Mánes a Slovenský institut Prahy, 7. 6. - 5. 7. 2003 Slovenská národní galerie Bratislava 15. 7. - 28. 9. 2003