Článek
Na podzim vám vycházejí dvě sbírky básní, Spojené kameny a Tajná schodiště - v čem se ty knížky liší?
Tajná schodiště jsou knihou dvou autorů: fotografky Petry Růžičkové a mě. Básně doplňují Petřiny fotografie a fotografie rozmlouvají s verši. Doufáme, že výtvarná a literární složka tvoří nedílný a sevřený celek. Spojené kameny jsou pokusem o časovou vertikálu a retrospektivu, o jakýsi neúplný průhled do vrstev, kdy jsem pokud možno kontinuálně psal bez ohledu na to, zda se texty stanou součástí komunikace se světem, nebo ne.
Výběr textů pro Spojené kameny byl asi důkladnou osobní archeologií. Co všechno se vám při pročítání dvacet třicet a možná i víc let starých textů připomnělo?
Označení "osobní archeologie" se mi zamlouvá, i když se nevztahuje jednoznačně k této bilanční knize. Je těžké se vracet ke slovům napsaným třeba před třiceti lety. Nejdřív mne fascinovalo, jak listy papíru, na něž jsem tenkrát psal, zežloutly, začínají se rozpadat a písmo se vytrácí.
Druhým a zřejmě logickým překvapením bylo, jak člověk při návratech do minulosti potkává jinou, nesrozumitelnou, tajemně vzdálenou bytost. Nebo spíš vícero bytostí, někdy disparátních, jindy sourodých s přítomností. Teprve nad takovým "lidským kruhem" se rodí otázky po integritě a spojujících prvcích, po architektuře vzniklé "spojováním kamenů". Naštěstí jsem při této stavbě nebyl sám. Kompasem mi byla opět umělecká blíženkyně Petra Růžičková.
Kromě poezie píšete literární kritiku. Jste náročným kritikem také sobě?
Ačkoli to může znít konvenčně, nepociťuji zásadní rozpor mezi tvorbou a její kritickou reflexí. Každé slovo, které napíšeme, možná i vyslovíme, je podrobeno zrcadlovým principům. A má-li být dějem, událostí, výtvorem, pak souběžně s ním existuje ozvěna, dozvuk. I největší osamělec touží sám sebe slyšet v dlouhé ozvěně. U mne je to tak vzájemně provázané, že i při reflexi textů druhých mám dojem, jako bych kritizoval sám sebe. Možná by takový přístup mohl být jednou ze zákonitostí kritiky. Autokritika podléhá samozřejmě stejným pravidlům jako kritika.
A propos: je to pro autora výhoda nebo nevýhoda znát důkladně dějiny světové i české poezie? Svazuje to, anebo spíš dává svobodu, protože víte, že skutečně nového nikdo nic nenapíše?
Dějiny poezie pro mne neexistují, jakkoli mne dimenze textu rozpínajícího se do vnějšího času velmi přitahuje. Přijmu-li maximu o nedějinnosti umění, pak mohu mít představu, že cesta napříč básnickým světem se podobá prostupování interiérem architektury, kdy zdi, pilíře, okna, dveře, portály a klenby jsou dány pevně, avšak smysl té duchovní architektury se nám vyjeví až tehdy, když jí začneme procházet - byť ve svém omezeném čase a možná i v podobě pouhých platónských stínů. To, že se náš dech srazí na chladném kameni nebo na povrchu zdi, je život, přítomnost, individualita.
Tedy nic nového, ale přece jen úžasného v tom stínovitém průchodu, který nejenže popisujeme, ale jenž je také evidován globálním a nekonečným bytím nad námi...
Letos na podzim by měl mít premiéru také film, na kterém jste se podílel, a to o vašem dědečkovi, hudebním skladateli Josefu Sukovi - jakou jste v tom filmu hrál roli?
Jemně psychologizující film režiséra Petra Kaňky by měl evokovat život mého předka nestandardním způsobem, vzdáleným od muzikologických přístupů a adorací nebo pouhých pietních vzpomínek na někoho, kdo se proměnil v mrtvý pomník. Právě pro ten zpřítomňující element mne Petrův scénář zaujal. Rád jsem se ujal role rezonujícího média či básnického průvodce, který se pokouší skrze sebe a vlastní kreativitu proklestit fiktivními i mytickými světy k sukovskému jádru.
Josef Suk zemřel před jedenasedmdesáti lety. Podařilo se vám vůbec vybudovat si k němu vztah?
Co jsem řekl o básni, platí také o hudbě. Pronikáme k ní nikoli přes osobnost skladatele, ale hudbou se můžeme dotknout jejího tvůrce. Z tohoto hlediska je Suk mým současníkem. Tahle jednoznačnost je přece jen komplikovaná mým egem, které rádo fabuluje a inklinuje k souvislostem a metaforám. Suk je pro mne i "románová bytost", člověk s úchvatným životním příběhem, který je zobecnitelný třeba v tom, jak lze v jeho skladbách i lidských postojích rozeznat bytostného postromantika, ocitajícího se před pádem zweigovského "světa včerejška" a před krizí ducha v moderní době.
Odtud vyvěrá Sukova stabilita i tendence k průzračné minulosti, k přírodnímu panteismu nebo nostalgiím. To ovšem neznamená, že by neexperimentoval a nehledal. Formální pokusy mu byly cizí. Stejně jako Mahlerovi mu šlo o sdělení nebo poselství. Jednou bych chtěl sukovský osud literárně uchopit, jakkoli bude má pozice těžší o to, co předurčil třeba i Kaňkův film - totiž o ten rozměr psychicky genetický.