Kapitoly knihy Smetiště vzpomínek nazýváte podle roků 1982, 1983, 1988, potom Hotel, History. Příběhy koncertů, které jste v Mostě, kde žijete, pořádal. Hutka, Lutka, Nohavica, přibývalo zakazovaných jmen. Jak na ten čas vzpomínáte?

Když se dívám očima současnosti, co se v Mostě děje, tak docela dobře. Bylo to až dobrodružství. Pamatuju si, že jsem kolem roku 1983 mluvil s Petrem Lutkou. Jezdíval za ním kamarád z tehdejšího západního Německa a jako dneska slyším: víš, on sem jezdí, i když tam mají demokracii, za kulturou. Tam je to "kulturní Biafra". Bylo to poloilegální, ale mělo to zvláštní náboj. Když se koncert povedl, lidi si toho vážili.

Dneska ne?

Když pozvu kohokoli z kluků, kteří jezdili do Neprakťáku, tak s výjimkou Nohavici, který vyprodá velké divadlo, na koncert přijde třicet lidí. Dneska se už honí za něčím jiným. Tehdejší generace má jiné starosti, rodinu, vnoučata a možná i honbu za prachama. Letos v únoru jsem se zase viděl s Nohavicou. Bylo beznadějně vyprodané divadlo. A Jarek s nostalgií vzpomínal na starý Neprakťák. Na kus řeči jsme se sešli až druhý den.

Byl zrovna po návratu z Anglie a Irska, kde hrál po klubech. A já mu říkám: "Ty, Jarku, pokud budu chtít zažít tu atmosféru jako před dvaceti lety, budu muset do Anglie, co?" A on pak při odjezdu stáhnul okno u auta a říká: "Jo, Pate, s tou Anglií jsi to trefil." Tak jsem mu zamával.

Jaké máte na knihu ohlasy?

Já nevím, snad dobré. Ale jedna kritika kritická se mi donesla. A potěšila! Snad ji měl pronést předminulou sobotu na ČT můj milý "žlučař." Dokonce měl knihu přirovnat k mexické telenovele. Ne, vážně mě tím potěšil. Tím mě zařadil mezi své "oblíbence". No jo, je to taková "liška rejžkatá." Od nepaměti se píše inkoustem a tenhle pán píše žlučí.

Příběh vašeho hrdiny, který se po listopadu dal na podnikání, končí povzdechem: "Nenávidím celý ten zkurvený svět, kde jde jen o peníze. Kde se sice dává, ale ještě víc bere." Je to váš upřímný názor?

Je to fakt. Dnešní doba si bere strašně moc a lidi si to často ani neuvědomují. Někteří opravdu podlehli mamonu, kultura dostává na frak. Možná je to ještě horší.

Ne každý má odvahu přiznat si zklamání z nenaplnění polistopadových ideálů. Plno lidí to cítí jako bolest, o které nechtějí ani veřejně mluvit. Myslíte, že se dá všechno svádět na "bolševika", jak se říká?

Každopádně bolševik měl s tím hodně co do činění. Je to ale v lidech. Ať to vezmete z kteréhokoli hlediska, historie se opakuje. Jakékoli náboženství, každá víra se dá zneužít a zpronevěřit. Vzpomínám si na setkání v Jeseníkách s farářem, který přišel o státní souhlas a jezdil se sanitkou. Když si ho pozvali na Státní bezpečnost, tak jim řekl, že jak křesťanství, tak komunismus jsou podobenství a záleží na lidech. Jakmile se přidá kariérismus, strach ze ztráty existence, tak to špatně skončí. Každý má morálku, jakou vyznává. Někdo se "předposral", jinému hrozil kriminál a to v té době nebyla sranda. To byl velký strašák.

V knize píšete o vlastní zkušenosti s výslechem na StB.

Nebyla to fakt sranda. Ani tak nešlo o to, že člověka zašili, ale v base jste byl s největšíma vrahounama a tam z vás udělali trosku.

Knížka je podle mě silná i v tom, jak jste dokázal vykreslit charaktery, ať už mužské nebo ženské, které jsou spíš bezcharakterní.

To už s politikou nemá nic společného, nechtěl jsem moralizovat. Tak jsem to tehdy cítil, dneska vnímáme dobu zase jinak. Jsme otroci něčeho jiného. Peněz, blahobytu, vlastního prospěchu. Auto a pěkná kravata působí víc. Člověk má pocit, že se lidi jen někam honí, že se zapomíná žít. Na druhou stranu ještě stále existují ti, kdo chtějí žít jinak. Utíkají na venkov, žít podle svého vnitřního přesvědčení.

Slyším i čtu, že se na svět díváte hodně kriticky. Jaké ideály jste si uchoval?

Jsem asi snílek, ale v Mostě v roce 2003 jsem se pokusil podobné pořady dělat znova. Mám ideály stejné a když vidím marnost, která nás pohání, sednu na kolo a zajedu si padesát kilometrů na Plzeň a procházím se po lese. Člověk si hlavu pročistí a nemusí to dřít na dno nebo skončit v Bohnicích.

Čekal jste, že diktát ideologie vystřídá diktát ekonomický? A že vlády dobrovolně snižují prostředky pro resort kultury a raději sponzorují vojenskou techniku?

Není to dobře, kultura by na úbytě chcípnout neměla. Nedostává určitě tolik, kolik by si zasloužila. Samozřejmě že celou kulturu nemůže táhnout státní kasa, ale co dává, je almužna. Možná by to stálo za zvážení a měl by se tím zabývat někdo povolanější než já.