V nákladném filmu praská beton a hroutí se obří budovy, ačkoliv se nabízí otázka: Není toho 11. září už trochu příliš? Bude někoho zajímat pečlivě rekonstruovaný sugestivní hřbitov mrakodrapů, který osudného rána vyrostl na Manhattanu? Oscarový režisér Oliver Stone ovšem skládá kroniku nešťastných hodin z příběhů obyčejných aktérů - správných chlapů v uniformách a jejich rodinných příslušníků, aby na jejich rodinách připomněl s hvězdným hereckým obsazením tehdejší "znásilnění" Ameriky.

Film ale vypadá, jako kdyby ho napsal George W. Bush společně s Dietlem, přepjatými emocemi se nešetří nejen v sutinách, ale ani v nemocnici a nakonec dojde i na patetické setkání u národního památníku. Na hercích je vidět, že mají strach pořádně hrát, jako by mysleli více na vlasteneckou povinnost než na roli -a vy za chvíli brečíte. Spousta lidí v Americe zřejmě nečekala skutečný film, ale pietní posezení v kinosále se svíčkami.

Ti, kdo tušili rozvleklý příběh, měli tentokrát tisíckrát pravdu. Ač je to k nevíře, film údajného levičáka, šarlatána a provokatéra Stonea je až příšerně politicky korektní. Máme si udělat jakousi představu, kdo byli ti záchranáři, kteří tehdy plnili stránky novin, jakou statečnost prokázali. Samotné postavy ale až tak papírem nešustí, jedničku z občanské nauky si zaslouží hlavně sám režisér Stone.

Scénář Andreyho Berloffa vychází chytře ze stejné kostry jako katastrofické, spektakulární filmy, jen tentokrát přijde happy end ze života. Hrdinové filmu McLoughlin (Nicolas Cage jej hraje velmi nenápadně) a Will Jimeno (Michael Pena) jdou ráno do práce a během evakuace zasažených budov WTC jsou uvězněni pod troskami. Vklíněni v sutinách si spolu povídají o ženských a o životě, dodávají si kuráže a ukazují, že jsou správní chlapi - jenom jim tentokrát chybějí atributy akčních filmů: testosteron a třeba Willisovy hlášky.

Musí naopak čekat v bolestech na pomoc a po dlouhé hodiny vzdorovat spánku a ztrátě vědomí, která může znamenat smrt. Nejde ale jenom o příběh dvou chlápků, kteří měli štěstí, protože je vytáhli dřív, než si pro ně přišla zubatá. Trpící a čekající ženy dávají tragédii ještě jinou hysterickou a naléhavou tvář, než byla politická rétorika a strašidelné záběry na hroutící se budovy Dvojčat.

Připomínají bolest, jakou představuje ztráta pocitu bezpečí vlastních rodin. (V rolích manželek strážníků si zahrály slavné herečky Maria Bello a Maggie Gyllenhaalová.) Ještě před uvedením filmu se strhl povyk, filmaři byli v médiích obviňováni, že se snaží jen využívat cizí neštěstí a národní smutek. Nakonec ale některé pasáže mohou v Evropě vypadat nechtěně komicky.

Když se Jimenemu zjeví v polospánku Ježíš a když nahoře na troskách začne terminátorský mariňák Kernes hledat přeživší, je pro diváka nadlidský úkol vzepřít se neposlušné bránici a nechtěnému i neslušnému smíchu. Smyslem filmu je ale přiblížit pocit šoku, stejně jako vzedmutí vlny solidarity, statečnosti a patriotismu, jaké tehdy - tváří v tvář nejděsivějšímu útoku na USA v historii - zažili v New Yorku. Ve skutečnosti jde o velmi očistný film, v němž máte pocit, jako by po tragédii začali Ameriku stavět celou znovu od základů. Tentokrát už opravdu jako ráj. Právě proto nejde o dobrý film, ale o svědectví doby. Snímek totiž představuje terapii.

World Trade Center, USA, 129 min. Režie: Oliver Stone, scénář: Andrea Berloff, hudba: Craig Armstrong. Hrají: Nicolas Cage, Michael Pena, Maria Bello, Maggie Gyllenhaal, Jay Hernandez