Výstava fotografií Valerije Plotnikova "26 let bez Vladimíra Vysockého" je ve druhém patře pražské Staroměstské radnice otevřena do 25. října. Valerij Plotnikov nepřivezl do Prahy jen různé tváře legendárního herce a zpěváka, ale celou jednu epochu. Přes Vysockého, jeho přátele a spolupracovníky přináší výstava důležitou zprávu o kulturním podhoubí šedesátých a sedmdesátých let v Rusku.

Často jde o skutečně dějinné záběry. Měkké světlo, příšeří, snímek opticky rozdělený rohovým domem ve dví: takový je portrét Michaila Baryšnikova za bílé noci v Leningradu, těsně před jeho odchodem do emigrace. Podobně osudový je i portrét uměleckého ředitele Divadla Na Tagance (Vysockého domovské scény) Jurije Ljubimova, také těsně před odchodem do vynucené emigrace.

Dvě ruce fotografa, jako tušení nejasné osudové síly, se vznášejí v horní polovině tohoto širokoúhlého snímku. Najdeme tu portrét Vysockého milenky a matky jeho jediné dcery (uhádnete?), básníka a nobelisty Josifa Brodského, režiséra Andreje Tarkovského a dalších. Právě v této místnosti bude bohužel českému divákovi nejvíce scházet kvalitní doprovodný materiál, bez nějž tu v některých případech uvidí pouze neznámé tváře.

V dalších dvou místnostech najdeme Vysockého v jeho nejdůležitějších rolích v Divadle Na Tagance, studiové i příležitostné portréty a také reportáž z posledního rozloučení, které se neobešlo bez mohutné účasti truchlících i policie. K nejnovějším snímkům na výstavě patří záběry ze vzpomínkové hry o Vysockém, kterou Ljubimov inscenoval Na Tagance po svém návratu z emigrace na konci osmdesátých let.

Fotografie Valerie Plotnikova patří k těm snímkům, které se nedělají na zakázku, ale z pocitu vyšší povinnosti. V tom je možné vidět určitou podobnost s dokumentem Bohdana Holomíčka z téže doby u nás. Na rozdíl od něj ale Plotnikov představuje klasickou portrétní školu, fotografuje na střední formát, často ve studiu. Ačkoli - podle dlaždic rychle zjistíme, že studiem byla nejednou fotografova kuchyň (jak ostatně autor sám přiznává vystavením dvou variant - oříznuté a neoříznuté - stejného snímku) a na kompozicích vidíme, že ohnisková vzdálenost objektivu leckdy sváděla boj s délkou místnosti.

Právě tyto "nedostatky" spolu s osobní znalostí fotografovaných a také s heroickým rozměrem doby, která šla na dřeň, činí Plotnikovův dokument až bolestně lidský. Křičelli Vysocký tehdy: "Zachraňte naše duše", co máme křičet dnes?

Valerij Plotnikov: 26 let bez Vladimíra Vysockého Praha, Staroměstská radnice, do 26. října