U Chrise Rankina je to patrné nejen ve stylu hry, ale také v hojném použité boosteru, který dává je base plnější zvuk se zvýrazněnými středobasy. Bubenice Hilary Binder má nejen obdivuhodnou techniku, ale také oplývá velkým citem pro dynamiku. Všech sedm skladeb proto není pouhými stylistickými cvičeními rytmiky, ale plnohodnotnými kompozicemi, jež ukazují že v případě Sabot dva nástroje považované obecně za doprovodné úplně stačí.

Dali jste albu název Mission: Superstition jen proto, že v titulní písni parafrázujete téma k filmu Mission: Impossible a soulový hit Superstition?

Binder: Ne, tématem desky je pověra. Chtěli jsme srovnat americké pověry s těmi, se kterými jsme se setkali v České republice i na našich cestách, a také zabývat se tím, proč v dnešním světě lidé tíhnou k pověrám, proč my sami jako velmi nepověrčiví lidé v nějaké věříme. Takovýto výzkum o věcech, o nichž lidé nechtějí nic vědět, má blízko k postupu tajného agenta, i když ten název je také projevem našeho smyslu pro humor.

Neomezuje vás nezvyklé omezené obsazení baskytary a bicích?

Binder: Výhody nad omezeními převažují. Více nástrojů a více lidí v kapele sice nabízí více idejí a odlišných perspektiv, ale takto máme v kapele mnohem větší k prostor a můžeme do větší hloubky rozvíjet náš hudební dialog.

Rankin: I když jde o netradiční formu instrumentace, která pro mne představuje výzvu, je třeba si uvědomit, že omezení jsou vlastně podobná těm, jaká má smyčcový kvartet, kde se také musíte vyjadřovat v rámci jeho formy.

Proč jste se přestěhovali z USA do Evropy, potažmo do Tábora. Přijímali vás lidé na Starém kontinentě lépe?

Binder: Když jsme vyrazili v roce 1990 na první turné - to jsme existovali rok a měli jednu desku, takže jsme byli noví pro publikum na obou kontinentech - byl ohlas byl mnohem větší v Evropě než v USA. Ale přispělo k tomu, že na počátku devadesátých let nám dávala určitou hodnotu jen skutečnost, že jsme americká kapela.

Je pro vás snadné se tímto druhem hudby uživit?

Rankin: V současné situaci je to jednodušší než před deseti lety, protože jsme známí a máme své fanoušky, kteří chodí na naše koncerty a kupují si desky. Asi bychom měli jednodušší život, kdybychom příjmy z hudby nepoužívali na podporu uměleckých aktivit mezinárodního kulturního centra CESTa, které jsme v Táboře založili.