V próze Když jsme byli sirotci (2000), nominované do nejužšího výběru na Bookerovu i Whitbreadovu cenu, se Ishiguro jako jeden z vrcholných představitelů etnických proudů v ostrovní literatuře zaměřil na anglické pokrytectví už od dětských krůčků a zkoumá je na případu potomka z cizinecké komunity Dálného východu. Nápadný nesoulad mezi zpovědním laděním prózy - psané jako vždy v ich-formě - a neosobností vypravěče nemůže využít všechny odstíny jako u bilance stárnoucího sluhy v Soumraku dne, román však opět stojí a padá se zrádně hebkou krajinou sebeklamu.

Autor v něm posílil odstup dějovými zámlkami, vytáčkami a dalšími ukázkami britského "způsobu života", takže výsledkem není realismus magický, nýbrž realismus kritický, moderně zacházející s mantrou Charlese Dickense: zvlášť sirotci musejí včas "poodstoupit, nechat přejít příznaky a poté se konečně stát pány vlastního příběhu".

Možnosti převleku

Ishiguro však není Irving, aby nechal takový námět rozplynout v patvaru guláše. Už poněkolikáté přejímá melancholii dobových žánrů - nyní filmů noir v čele se šerosvitem Curtizovy Casablanky, ve které bude třeba rozžehnat se s fatální milenkou, neboť s ní nelze utéct. Hrdina má ještě důležité "poslání".

Úspěšné soukromé očko Christopher Banks je sice jako britský občan vzdálen drsňáckým komplexům Humpreyho Bogarta alias Ricka alias Phila Marlowa, přesto jsou si na duši blízcí od okamžiku, kdy se svět devítiletého klučiny zhroutil. Vychován tetou proto nepřestává Christopher v Šanghaji pátrat po rodičích, kteří tam před dvaceti lety pracovali pro opiový koncern pod hlavičkou solidní britské exportní firmy a byli jako reptalové zřejmě uneseni. Má dobrý důvod, aby v zápalu nepolevoval. Tajenka však bude na rozdíl od Dickensových představ vzdálena utopiím.

Také záměr prózy se nakonec liší od toho, co sliboval převlek. Příběh o poznání skutečné tváře vypravěčovy rodné Šanghaje během války s Japonskem v roce 1937 netriumfuje jako detektivka londýnského střihu, ale jako další důkaz toho, jak nás masakrují "velké dějiny" i vlastní omezení, v jejichž důsledku jako by nám smysl minulosti poťouchle unikal v obráceně drženém dalekohledu.

Dětství ve skleníku

Spisovatel knihu graduje srovnáváním dvou kultur hrdosti: britské i čínské. Ta "světlonošská" uvěřila upjatosti a slovnímu šermování, kdežto domorodá k oné mizerné výbavě přidává uzavřenost a tutlání slabostí. Anglický osadník a poté i japonský okupant města zase spoléhají na "rytířskost", do níž skryli velmocenské manýry, nebo aspoň ambice.

Zatímco vypravěčův společník z dětství a pozdější přeběhlík na japonskou stranu udržuje faleš klukovských vzpomínek s nostalgickými klapkami na očích, Christopher pozdě, ale přece poznává, že "dětství je cizí země" - jakýsi klamavý skleník, v němž tehdy žil vzdálen realitě. Román o neznalosti, která neomlouvá, zaujme nejen hloubkou přemýšlení o anglosaské iluzi "věku nevinnosti", ale zejména citlivostí, s jakou Ishiguro použil postavu, jejíž zájmy obvykle bereme v ochranu a jejíž bolesti se děsíme dvojnásob. Ne vždy ovšem onen poručnický štít pomáhá sirotkům poznat, jak se stigmatu zbavit.

Kniha, jejíž rytmus si a tam zasloužil lepší redakci a jako vhodný "převlek" víc než chudičký vzhled skript, přináší kromě spolehlivého návodu i zjištění, že proluka v českém zájmu o Kazua Ishigura byla neopodstatněná. Znamenitý psycholog, portrétista i garderobiér se vyvinul v klidnou protiváhu Salmana Rushdieho.

Kazuo Ishiguro: Když jsme byli sirotci Přeložila Renata Kamenická. Barrister & Principal, Brno 2006, 288 stran