Od okamžiku, kdy zpěvák Eddie Vedder vstoupil na pódium obklopen svými čtyřmi souputníky a pomocným klávesistou, byla hala v tranzu. Nebývá zvykem, aby již s úvodní skladbou diváci sedící na ochozech povstali a svědomitě se pak houpali do rytmu až do konce. Každá písnička sklidila frenetický potlesk, každý začátek té následující byl vítán jako příjezd jara.

Na ochozech vedle pódia se vytvořil improvizovaný taneční oparket, na kterém prováděli nadšené kreace ti, kteří Pearl Jam milují a nemají tím pádem co řešit. Páteční koncert měl jedinou pihu na kráse. Mistr zvukař neodvedl stoprocentní práci a na mnoha místech v hale (bohužel i v jeho hájemství) se citlivé uši musely potýkat s tzv. koulí, nečitelnou zvukovou masou.

Na vrub to lze přičíst skutečnosti, že Pearl Jam jsou rebelové, kteří si jen tak s něčím nedělají násilí. Přijeli prostě odehrát energický koncert, postavit diváky na nohy a dát jim naději, že bojovat se má za všechno, co si vezmete k srdci. Atak pětičlenné formace byl tak mohutný, že pod tíhou jejího přesvědčování mohl ledaskdo svůj boj v tu chvíli snadno vzdát s odůvodněním, že na něj nemá tolik sil.

Pearl Jam je slavná kapela, nikoli však produkt šoubyznysu. V jejich repertoáru není v podstatě žádný neodolatelný hit, žádný ploužák znějící denně z rádia. Na osmi studiových deskách je ale dost materiálu na to, aby si jeden uvědomil, kolik svobody, síly, odhodlání a odvahy mají. Na jejich koncertu před lety v Roskilde umřeli lidé. Oni přesto dokázali povstat z popela, v nějž se té noci proměnili, a svá poselství rozdávají dál. I Praze, navíc nadšeně, neboť pokud bylo na pódiu cosi patrné, pak to, že Pearl Jam koncert neuvěřitelně baví.

Když hráli píseň Jeremy z patnáct let starého alba Ten, vygradovali ji do takové síly, že Eddie Vedder málem vyletěl z kůže. Je o zneužívání dětí, to chtěli Pearl Jam říct. Když v písničce World Wide Suicide vykřikoval tentýž Vedder třetí slovo v názvu silou rozběsněného tygra a kolegové z kapely se kolem svíjeli v naléhavosti, kterou cítili, bylo to poslelství o tom, že válkám se ve světě daří.

Vedderovo české pozdravení přečtené z papíru bylo milé, ovšem síla kapely je ve skladbách. Její texty nejsou plácání donikam. Každá myšlenka nese jasnou definici problému, i kdyby mělo jít jen o pocit z deprese kvůli opuštění nebo lásce. A tak když Vedder přinesl v kompozici Bu$hleaguer na pódium gumovou masku svého prezidenta, lil mu mezi rty alkohol a pohrdavě na něho hleděl, přičemž parodoval jeho projevy, poukazoval na možné semeniště problémů.

On v Americe žije, ví víc než my. Nakonec gumovou podobenku neroztrhal, jak to dělával. Zmačkal ji a hodil do publika, ať s ní naloží podle libosti. Koncert Pearl Jam byla vzpomínka na sílu grunge a současně otevřené povídání o stavu světa a lidí, kteří jej obývají. Mezi písničkami byly minimální pauzy, to proto, že kapela hovoří muzikou a netřeba se k ní příliš nadechovat, když ví, o co jí kráčí. Na skromném pódiu nechybělo nic. Byli na něm lidé se srdcem na dlani. Nahněvaní, možná trochu bezradní, leč oddaní a zaujatí. Skvělí muzikanti. Kvůli tomu všemu to byl opravdový koncert.