Článek
Nemusí být každý z pražských Dejvic, aby dokázal pochopit kouzlo klukovských chvil trávených po škole v třešňové aleji. Oddělené party, společné přísahy, podobné sny. Mít natrženou občanku na třinácté stránce, nebo mít tuto stránku vytrženou bylo v době, kdy se konal "třináctej sjezd ká es čé", vyjádřením nesouhlasu s režimem. Pro Medvěda, Aleše a Popelku, kteří v šestašedesátém spolu se Šabachovým vypravěčem dostali první průkazy, to byl akt příslušnosti k "ilegální skupině".
Teprve pak se otevřely lahve s vínem. Vtip a smysl pro nadsázku stále patří k autorově výrazu. "Všeobecně panovala taková nuda, že se občas našel dokonce i dobrovolník, kterej si našel holku, aby se něco dělo. Naše experimentování s alkoholem nebralo konce a většina z nás se beze slov domluvila na tom, že se nejspíš upijeme k smrti. To byly dobrý časy."
Mladí hlídači svých vrstevníků
Ale byly opravdu dobré? Proč se tedy po desetiletích, už jako noční hlídač jiřského kláštera, vypravěč tak zakucká při poslechu Hlasu Ameriky: "Všichni chartisté shodně vypověděli, že obzvlášť surovým způsobem je u výslechů týral kapitán Daniel Pačes."
Pačes! Temnej a pekelnej zmetek přeřazený k nim do "osmý bé", kterého nechala učitelka dělat "takovýho toho udavače", který měl během chvilky, kdy tam nebyla, zapsat na tabule vyrušující. Už tehdy to dělal obzvlášť rád. Autor kráčí časem a zmiňuje další dávné příhody: mladému rotnému VB Rusňákovi se zalíbilo šikanovat vypravěče, protože u sebe permanentně neměl občanku. Po hovoru v hospodě s příjemným vrstevníkem najde v kapse kabátu před domem místo klíčů cizí průkaz "bezpečnosti".
"Kde domov můj, kde domov můj?/Tanky hučí po lučinách,/kulky bzučí po skalinách,/v sadě skví se Rusů pět,/zemský ráj to na pohled..." zpívají si vypravěčovi kamarádi v době, kdy se do centra vyprávění dostávají Míťa a Charlie.
Jeden se chtěl vyhnout vojně a útok na vlastní zdraví se mu stal osudným, druhý se zapojil do protestů 21. srpna 1969 a dostal se do soukolí nevyzpytatelné mašinérie. "Jestli budu chtít, dostaneš z fleku sedum let, jestli nebudu chtít, pustím tě..." slyší při výslechu.
Odpovědi z vyschlého hrdla
Šabach nevysvětluje, nemoralizuje a staví situace tak, že si čtenář sám musí uvědomit, co se děje. Jako při výslechu Charlieho, vězněného za to, že házel na policejní kordóny železné matice.
"Jestli na některý fotce poznám tvůj ksicht a jestli zjistím, že jsi házel... počítej tak těch sedum let..." "Tak co? Poznáváš snad někoho?"
A Šabachův hrdina se s vyschlým hrdlem dívá sám sobě do obličeje, na svůj škleb, jak ho zachytili v momentu, kdy právě mrštil maticí, a má za to, že to je vyšetřovatelova sadistická hra. Už se mu chce vykřiknout: "Copak vy mě nepoznáváte? To jsem přece já... To jsem já, než ste mě vostříhali, to jsem já eště předtím, než mi vyrazily kruhy pod očima a kolem očí..."
Kde jsou agenti?
Jak je možné, že v pardubickém archívu StB o sobě po letech vypravěč čte věci, o nichž neměl tušení, ale přitom nikde není ani řádka o krásné kapitánce Kolářové, která se tak zajímala, co udělá s honorářem, který přece musí dostat za povídku přečtenou na Svobodné Evropě? A jak to, že tam není nic o Danielu Pačesovi?
Šabach nechce bavit, jako se o to prvoplánově nesnažil ani v předcházejících knihách, i když mu to část literární kritiky vyčítala. Spíš vybízí k sebereflexi. A tak jsem zvědav, co mu tentokrát vyčtou někteří jeho "odmítači".
Petr Šabach: Občanský průkaz
Ladislav Horáček-Paseka, 184 stran
