Svět jako blázinec už na plátně (i jinde) byl a nepochybně ještě bude mnohokrát. Chytilová se ovšem nepohybuje v uzavřeném prostoru ústavu. Nejspíš proto, že dnes už se ona pověstná otázka "kdo je vlastně za plotem?" stala zcela nezodpověditelnou. Blázní všichni: těch pár okamžiků, co proletí letí světem, prožívají ve spěchu, stresu, nesmyslném pinožení za marnostmi tam, kde by možná stačilo zastavit se a srovnat hodnoty.

Morálka, hlavní téma Věry Chytilové, dostává na frak od podstaty -lze o ní vůbec hovořit ve světě, kde už prakticky nežijí zdraví lidé? Žádná z desítek postav filmu se v životě neobejde bez pomoci odborníka psychologické poradny. Přitom hlavní hrdinka, psycholožka Hana, by měla být svou vlastní klientkou v první řadě. Kruh se uzavírá.

Na scénáři pracovala Chytilová společně s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou, jejíž reálné zkušenosti byly inspirací pro filmové případy. Jde ale bohužel v drtivé většině opravdu jen o případy předložené k nahlédnutí, nic víc.

Diváci nemají příležitost poznat trochu hlouběji aktéry ani jejich příběhy, na plátně vlastně jen defilují lidé traumatizovaní trapnými, směšnými i skutečně zoufalými situacemi, do nichž se v určitém okamžiku života dostali a nevědí si s nimi rady.

Cesty, co nikam nevedou

Rady si ale neví ani psycholožka, nečekaně pasivní postava, která většinou jen mlčky vyslechne nářek a stesk, maximálně pronese jednu dvě pohříchu banální věty, a už zas je tu někdo jiný a chrlí další trápení. Po pracovní době přichází na řadu její trápení vlastní. Křiku a zoufalství je tu dost a dost, hezká chvilka se nekoná a rady si zjevně neví ani autorka.

Je toho opravdu moc - lidí, křiku, problémů a nenávisti. Což byl nepochybně záměr, Chytilová netočí laskavé komedie. Jenže to zůstalo roztříštěno do jednotlivostí, které jsou sice místy nesmírně působivé, ale jako celek nefungují, protože odnikud nikam nevedou. Pointy nemají leckdy ani jednotlivé případy, natož celý film. Zůstal jen popisem jednotlivostí, z něhož se navíc vytratil zamýšlený humor a stopa něčeho ne snad laskavého, ale alespoň lidského v tom smyslu, aby se divák mohl byť s jedinou postavou ztotožnit.

Film je navíc snímán rozkmitanou nervní kamerou, která sice ještě umocňuje pocit hysterie šílené doby a v ní šílených lidí, ale co s tím? Na tuhle otázku si tentokrát - na rozdíl třeba od filmů jako Kalamita nebo Panelstory - Chytilová neodpověděla, nechytila téma pevnou rukou -a na filmu je to znát.

Jako obraz společnosti tak bude působit spíš na ty, kdo tvorbu Chytilové dobře znají, a tuší tudíž předem, co chce říci, a možná si tak leccos sami dosadí, domyslí.

Jana Janěková v roli psycholožky Hany je herecky bezradná podobně, jako je lidsky bezradná její postava. Málo výrazná, nemá dar získat si diváka natolik, aby film jakožto ta, k níž se ostatní sbíhají, stmelila. Podobnou bezradností působí tentokrát překvapivě i Bolek Polívka v roli znuděného milionáře.

Velmi příjemným překvapením je naopak herecká kreace Jany Krausové a Davida Krause v jediném zvýrazněném příběhu matky a syna. Velmi dobré výkony podávají Igor Bareš jako Hanin manžel, Anna Polívková, Bára Hrzánová. Je přitom zřejmé, že jednotliví herci tu podávají takové výkony, jaké jim jejich postavy ve scénáři a pak v inscenování konkrétních situací umožnily.

Věra Chytilová zůstává sama sebou. Potřeba vyjádřit názor, píchnout a vysmát se tomu, co stojí za výsměch, tu pořád je, a je to obdivuhodné. Jen se tentokrát nechala zahltit množstvím toho, co chce do světa vykřiknout, a doba vymknutá z kloubů se jí poněkud vymkla z ruky.

Hezké chvilky bez záruky ČR, 2006 Režie: Věra Chytilová, scénář: Věra Chytilová a Kateřina Irmanovová, kamera: Martin Štrba, hrají: Jana Janěková, Jana Krausová, David Kraus, Igor Bareš, Bolek Polívka