Titul je narážkou na Pynchonovu stať, uveřejněnou v červnu 1966 v magazínu New York Times, v níž se pod názvem Journey into the Mind of Watts (Cesta do duše Wattsu) prozaik zabýval nepokoji v losangeleské černošské čtvrti Wattsu v předcházejícím květnu. P. v názvu filmu sice nejpravděpodobněji znamená Pynchon, lze je však považovat i za iniciálu termínu paranoia, čímž připomíná V ., prchavý a stěhovavý předmět žádosti ve stejnojmenném románu.

Nedosažitelný P. a výpovědi o něm

A znaménka před iniciálou a po ní naznačují HTML, což je připomínkou nejenom nelineární povahy romanopiscových textů, nýbrž i mnoha internetových stránek, na nichž se jeho fanoušci zabývají jím a jeho dílem. Protože Pynchon je nedosažitelný, museli se filmaři Fosca a Donatello Dubiniovi opřít o výpovědi jiných lidí včetně jeho bývalé přítelkyně Chrissie Wexlerové, několika kritiků - a co je největší trefou - o rozhovor s Irwinem Coreyem, jenž v roce 1974 představoval Pynchona při převzetí Národní knižní ceny za Gravity´s Rainbow.

Mezi rozhovory jsou rozesety archívní snímky vystřelovaných raket, vlaků metra, protestů proti válce ve Vietnamu, domů, v nichž Pynchon kdysi bydlel, jeho fotografie jako studenta na Cornellově univerzitě a jako námořníka (sloužil u loďstva). Film je doprovázen hudbou skupiny Residents, "nejslavnější neznámé kapely", skupiny avantgardních multimediálních umělců ze San Franciska. Na samém konci můžeme zhlédnout dva - neautorizované - portréty Thomase Pynchona. Jeden z nich je dílem Jamese Bonea, najatého slídiče, jenž autora sledoval a drze jej překvapil - a byl velice překvapen, že mu Pynchon potom nepodal ruku. Druhý portrét je několikavteřinový záběr CNN.