Jeho hrdinou je 28letý miliardář Eric Packer, jenž žije v New Yorku v osmačtyřicetipokojové nástavbě s bazénkem, kotcem pro chrta a nádrží se žralokem. Příběh je příběhem jednoho dne, dne zúčtování. Packer začíná - slovy kritika - "plný postmoderního cynismu a manhattanského materialismu" a končí polepšený, náhle bez groše a dychtivý změnit svůj život.

Vymrazené charaktery

John Updike v recenzi pro New York Times napsal: "DeLillova ohnivá inteligence a jeho náročná, kousavá próza vytvářejí svatozáře důležitosti kolem každé události, ať je sebevíce přitažená za vlasy a náhodná. Ale potíž s příběhem, v němž se může přihodit cokoli, spočívá v tom, že se jaksi neděje nic. Nakolik bychom se měli vůbec zajímat o hrozící vraždu hrdiny tak nesympatického, jakým je Eric Packer?"

Dva jiní kritici - jeden z New York Times Book Review, druhý v New Republic - napadli autora ještě ostřeji. První psal o DeLillově "zkamenělém akademickém futurismu", druhý dokonce tvrdil: "Cosmopolis, román dychtící vyprávět o naší době, podává informaci tak, že nakonec ohrožuje samu existenci románové formy. Neboť jak nám tento román říká něco o světě, co nám může říci jenom románová forma?"

Kritik v týdeníku Los Angeles Weekly se prozaika zčásti zastal. "Přál bych si, abych mohl říct, že Cosmopolis je dobrá kniha. Ale není. DeLillovy knihy byly vždy dvojího druhu, plné smetany, nebo bez tuku. Z této nové je tak odstředěn rozeznatelný lidský cit, že jeho charaktery vnímáte jako vymrazené. I jeho protagonista, manažer fondů, je pouhou záminkou pro DeLillovy metafory o duši ubíjejících penězích v digitální éře."

Vyšetření prostaty v dlouhé bílé limuzíně

Autor sám patrně o tyto kritiky mnoho nedbá - publicitě se vždy vyhýbal (na vizitkách má poznámku: "Nechci o tom mluvit."). Značná část nového románu, jejž připsal příteli Paulu Austerovi, se odehrává v dlouhé bílé limuzíně, v níž jednoho dubnového dne dochází k vnitřnímu vyšetření prostaty. Načasování znamená, že se kniha vyhýbá stínu událostí, jež o půl druhého roku později měly vyloučit každé sci-fi, které by se mohlo odehrávat v New Yorku, DeLillově městě.

Svoje stanovisko vyjádřil před vyjitím knihy ve vzácném interview (poskytuje je málokdy): "Události z 11. září způsobily, že umělci v některých oborech mají pocit naléhavého vyjádření. Nejsem si jistý, jak to zapůsobí na romanopisce. Román je svou povahou zvolna klíčící tvor, jenž má sklon odporovat snaze o urychlení své existence. Všecko, co mohu o tomto předmětu jinak říct, je, že mi trvalo přes dvacet let, než jsem pochopil, že bych byl s to - že bych mohl chtít - napsat román o zavraždění prezidenta Kennedyho."

DeLillovy příznivce odmítavé kritiky jistě neodradí. Ostatně literární redaktor Los Angeles Times Steve Wasserman poukazuje na osud Philipa Rotha, rovněž jednoho z nejvýznamnějších současných amerických prozaiků. I Roth byl před dvaceti lety kritikou odepsán - aby později vydal některá ze svých nejlepších děl. "DeLillo nepřestává být jedním z našich nejlepších a nejodvážnějších spisovatelů," říká Wasserman. "Jeho Podsvětí bylo kritizováno jako nafouklé, Cosmopolis je kritizováno jako příliš útlé. Američané mají s váhou vždycky problémy, není-liž pravda?"