Dvacet let, které připomněl koncert na loňském ročníku festivalu Alternativa, je jistě důvodem k bilancování, zvláště, když jste v první půlce hrál starší skladby.

Já se k tomu nechtěl vracet, nebaví mě ohlížet se, jenomže to po mně pořád někdo chce. Minulý rok jsem jeli na festival do Paříže a požadovali po nás, abychom udělali průřez svou tvorbu. Bohužel manželka hlavního pořadatele je Češka, která prokázala dobrou znalost našeho repertoáru, takže to nešlo obejít a museli jsme sáhnout po starších věcech.

 Nakolik určila podobu koncertů?

Výběr byl náš, ona jen požadovala, abychom z každé desky zahráli jednu dvě věci. Protože to bylo celkem dvanáct skladeb, které bylo třeba nazkoušet, některé jsme nehráli sedm let, jiné deset, odložili jsme práci na novém programu. Ale když jsem písně spojili se skladbami z nové desky, dostali jsme takový novostarý program. Při té příležitosti někteří lidé začali mluvit o jubileu, o kterém jsem si myslel, že se na něj zapomnělo, jenomže pak se v programu Alternativy objevilo, že její součástí bude koncert ke 20 letům MCH Bandu a opět jsem byl postaven před hotovou věc. Měli jsme tři týdny na to sehnat hosty. Kdyby mě k tomu okolnosti nedonutili, tak by se do toho nepouštěl.

Jak jste je vybíral?

No v zásadě koho jsem sehnal a kdo byl ochotný se tomu věnovat. Nechtěl jsem koncert dělat uplakaně sentimentální, s neustále se střídajícími lidmi na pódiu, s řazením skladeb a sestav podle data vzniku. Ono by to ani nešlo, protože v MCH Bandu se vystřídalo přes třicet lidi, z nichž je polovina v emigraci a některý už ani nehrají. V každém případě jsem tam chtěl trombonistu Vláďu Dědka a Pavla Richtera, protože období s nimi mám hodně rád. Koncert se nakonec povedl, takže jsme měli radost nejen z toho, že jsem se sešli. Znovu v té široké sestavě s největší pravděpodobností vystoupíme ještě 4. února ve Švandově divadle.

Vyjde záznam vystoupení na desce?

Koncert se natáčel s tím, že by Šíma (Blackpoint pozn. aš) vydal jubilejní dvoják, leč záznam první půlky, složené ze skladeb vzniklých v osmdesátých letech zmizel. Děti zvukaře se dostali ve studiu k počítači... Proto to opakování!

Vraťme se k poslednímu albu Tagesnotizen. Kdo přišel s nápadem vydat desku se skladbami na texty básníka Jürgena Fuchse?

Asi kamarádka z Berlína Doris Leibermann, která měla zájem, aby se znovu vydali dříve nahrané skladby s jeho texty. Jenomže dvě jsou na Gorlebenu a jedna na dvojalbu Es reut mich f. To bylo znamenalo vydat v reedici 3 CD a na to nebyly a hned tak ani nebudou peníze. Proto jsem navrhl, že udělám raději novou desku na které bych starší věci doplnil úplnými novinkami. Stejně jsem měl pár dalších Fuchsových textů, které jsem měl v plánu zhudebnit a nějak jsem se k tomu stále nemohl dostat. Nakonec jsou na desce zmíněné tři starší věci, které jsou minimálně upraveny a pět úplných novinek.

Co vás po letech přitahuje k Fuchsovi?

Furt mě zajímá podobný pocit z bolševismu, z totalitního systému a to, jak ho dokázal přesně formulovat. Když jsem to zkoušel já, tak mně z toho většinou vylézaly jen protestříkanky, zatímco on to dokázal sdělit jako básník, jak bych to řekl? No, umělecky. Zkrátka není to rýmování, ale sdělení básníka. A díky tomu to má přesah.

Překvapuje mě tento návrat, neboť mám pocit, že většina lidí chce na dobu totality zapomenout.

Lidé o té době nechtějí moc slyšet. Pročpak asi? Po převratu se historie zploštila do jednoduchého hesla, kdo byl komunista, komunistou zůstane, i kdyby trakaře padaly. Kdyby tomu tak nebylo mohly by klást odrostlé děti svým rodičům velmi nepříjemné otázky a třeba i poznat, že je například podstatný rozdíl mezi ´bývalým komunistou´ Burešem a ´bývalým komunistou´ Pithartem. Já si navíc myslím, že Fuchsovy texty, alespoň ty, co jsem vybral, jsou stále aktuální. Vždyť Gorleben napsal v Západním Německu už jako emigrant, když viděl, jak demokratická policie tluče demokratickou mládež.