Učíte literaturu a tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, nedávno jste vedl v Praze literární workshop. Co svým žákům říkáte? Jak vypadá vaše hodina?

To je strašně jednoduchý. Já mám na té akademii seminář, který se jmenuje Literatura mezních možností. Jedná se především o texty vzniklé v koncentračních a vyhlazovacích táborech, nebo o literaturu popisující či rozebírající tyto tábory. Tedy jde především o literaturu z éry nacismu a stalinismu. Přednáším o díle Prima Leviho, Varlama Šarlamova, Solženicyna, Pecky, Zahradníčka a dalších... Pak mám Romský proseminář, což je současná romská literatura, a za třetí mám ještě takovou jakoby přednášku rozdělenou na tři části, která se jmenuje Spisovatelé a alkohol. Vycházím při ní z jedné americké eseje na toto téma.

Takže tyhle tři semináře jsou základní pilíře toho, co přednáším. Má pedagogická činnost se však také opírá o původní práce mých studentů. Spousta z nich nosí na hodiny své povídky a básně a my je tam rozebíráme a všemožně se o nich bavíme. Pro mě je zajímavé, že hodně studentů je ochotno nebo dokonce přímo chce v hodinách psát. Já tam přijdu, řeknu, že nejsem učitel, ale spisovatel, a aby si vzali tužky a papíry a psali na dané téma, a oni to udělají. To je fascinující. Pro mne je to dokladem úplně jiné doby, než když jsem začínal. Tehdy byl pro nás ideál prokletej básník, osamocenej, pronásledovanej, který píše někde v hospodě nebo ve sklepě, stýká se s partou podobnejch vykořeněnců a na společnost kašle.

Dneska většina těch lidí vidí svou budoucnost pravděpodobně někde v novinách nebo jako žurnalisti či publicisti v jiných médiích a taková cvičení jsou pro ně důležitá. Na základě toho, že je nutím takhle psát, jsem přijal nabídku Lidových novin stát se pátečním sloupkařem. Když jsem tu nabídku dostal, nechtělo se mi. Vzal jsem to ze dvou důvodů. Kvůli penězům a proto, že jsem si chtěl dokázat, že to taky umím, když do toho své studenty nutím. A nějak to jde.

A jak vypadala vaše dílna, jež nedávno proběhla v Komunikačním prostoru ve Školské ulici v Praze v rámci festivalu poetiky nazvaného Šanalan ?

Měl jsem na to tři hodiny. Bylo tam asi dvacet Čechů a Američanů a já jsem jim zadal jediné téma: každý si musel s někým, koho si vybral, vyměnit nějaký osobní předmět a ten předmět pak ve své minipovídce popsat. A pak jsme to četli a rozebírali. Záměrně to tak trošku zavánělo určitou magií. Ten seminář se jmenoval Záblesky času a jeho smyslem bylo pracovat se vzpomínkami a jejich "záblesky".

Jaký má taková dílna smysl? Dá se psaní a vnímání literatury vůbec naučit?

Já myslím, že pro ty lidi, kteří tam přicházejí zcela dobrovolně, je to především zábava. Já bych na nic takového v životě nešel, nikdy, ale to je dané právě tím úplně jiným kulturním kontextem. Když mi bylo dvacet, jako je dnes jim, tak Pavel Zajíček nebo Ivan Jirous žádné dílny nepořádali, protože byli ve vězení. Možná kdyby měli někde svůj workshop, šel bych na něj. I když pochybuju... Oni ty svý worskhopy měli v hospodách... Tak to je.

V rámci toho festivalu jste měl i vlastní performance v kostele sv. Martina ve zdi. Proč jste si vybral kostel a jak vůbec vaše představení vypadalo?

To bylo vlastně jen takové veřejné čtení mých věcí. Vystupoval jsem tam s jedním člověkem, Vincensem, který četl ty mé věci anglicky nebo spíš americky, a to bylo vše. Já se přiznám, že mně skutečnost, že se ta čtení a divadla konala v kostele, vadila. Říkal jsem jim to dopředu, tam jsem to tak i cejtil a vlastně mi to vadí doteď. Žádné performance bych v kostelech nedělal. Kostely jsou tak silný a mají tolik vlastní duchovní energie, že mi tam cokoliv přidávat přijde trapný. Já to všechno dělal jenom kvůli pohádkovému honoráři od Američanů. To chci zdůraznit, protože jakákoli veřejná vystupování nenávidím. Vždycky, když někdo řekne čtení nebo autogramiáda, tak mi slejzá z těla kůže. Už toho bylo moc.

JÁCHYM TOPOL (1962)
Spisovatel, novinář a pedagog, syn dramatika a překladatele Josefa Topola, vnuk katolického spisovatele Karla Schulze a bratr hudebníka a básníka Filipa Topola. Během normalizace se podílel na samizdatových edičních a publikačních aktivitách, spoluzaložil několik edic (Edice pro více, Mozková mrtvice) a časopisů (Violit, Jednou nohou - později Revolver Revue, Informační servis - později Respekt). Po listopadu 1989 působil jako redaktor Revolver Revue (1989-1991), Respektu (1989-1995) a Rautu (1994-1995). Vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Jako textař spolupracoval se skupinami Národní třída, Psí vojáci (kromě řadových alb z počátků 90. let je uveden jako spoluautor CD Sestra, 1994) a se zpěvačkou Monikou Načevou (Možnosti tu sou, 1994 a Nebe je rudý, 1996). Vydal sbírky básní Miluji tě k zbláznění (1991) a V úterý bude válka (1992), romány Sestra (1994), Noční práce (2001) a novely Výlet k nádražní hale (1994) a Anděl (1995). Převyprávěl báje a pověsti amerických Indiánů (Trnová dívka, 1997).

Říká se ale, že literatura se z psané podoby pomalu vrací k rétorické, vypravěčské. Že psaná forma bude jenom základ pro vyprávění, neboli dnešními slovy performanci autora. A kostel je přece pro určitou magii a vážnost sdělovaného slova ideálním prostředím.

Já to dělal jenom pro peníze. Od těch Amíků jsem dostal dvakrát tolik, než je můj měsíční plat.

Ale jak je to jindy? Vy přece dost často vystupujete u nás i po světě se čtením z vlastní tvorby. Myslíte si, že se mění způsob prezentace a působení literatury?

To, že se ta literatura prezentuje čtením, mi přijde výborné, úžasné. Sám ale musím přibrzdit, protože těch čtení jsem měl v posledních letech strašně moc. Díky nim jsem projel celé Čechy, nejnemožnější malé venkovské díry, kde androši pořádali čtení ve stodolách, stejně jako městská centra, jako je Olomouc, Brno, Ostrava, Praha. Když dneska půjdu po náměstí v Olomouci, v Ostravě nebo i v Budějovicích, tak budu říkat Ahoj! možná stejně často jako v Praze. Na jednu stranu je to úžasný a na druhou stranu... dál už nemám kam pokračovat. A opakovat se, být popáté v Olomouci, to prostě nejde.

Ale můžete jet do New Yorku, do...

Ale já jsem měl čtení i v New Yorku, a několik. A v Londýně a já nevím kde všude. Teď jsem byl v Bruselu a tam jsem měl tři za den. Je to samozřejmě fantastické a potěšující, protože jsem tam podepisoval své knížky přeložené do francouzštiny, vlámštiny, němčiny. To je prima, to bych si ještě nedávno nedokázal ani představit. Ale najednou vidím, že se měním v cestovatele, který podepisuje nějaké knihy, ale už dál nemá sílu nejen psát, ale ani číst. A to je dost průser.

Jaké má pro vás dnes vlastně vaše psaní smysl?

Pro mě je nejdůležitější samo psaní. Je to pro mě trans. K tomu se chci vrátit. To je to nejdůležitější. Abych dosáhl nezávislosti na čemkoli jiném, chtěl jsem v Čechách prodat tolik, abych vždycky mohl psát další knihu. To by bylo ideální, ale to se mi nedaří. Ať pořádám dílny nebo veřejná čtení, je těch mých čtenářů úplně stejně jako dejme tomu v roce devadesát. Je to fajn, ale na druhou stranu trochu marnost.

Jste tedy se svým "údělem" spisovatele spokojen?

Já měl vždycky z různých životopisů, které jsem četl, pocit, že v mládí musí spisovatel projít spoustou zaměstnání, být redaktorem a učitelem a psát do novin a pak teprv vydává nějaký ten román. Etabluje se a může dál psát. Je to komické, ale u mě to bude opačně. Nejdřív jsem vydal nějaké ty romány a teď se na psaní vlastně musím vykašlat a vydělávat jako učitel a novinář.

Není to také tím, že dřív se literáti veřejně přeli, vydávali manifesty, diskutovali o své práci a tím vlastně i o světě? Literatura možná i proto byla brána velice vážně, ovlivňovala myšlení velké části společnosti. To jí dnes chybí. Možná i proto se dnes nabízejí autorům tyto možnosti. Víc než románem můžete dnes komunikovat se čtenáři novinovým sloupkem nebo rozhovorem...

Možná jo, ale já mám pocit, že by bylo lepší, kdybych s veřejností komunikoval jenom prostřednictvím svých románů, popřípadě básní či povídek. Rozhovory všecko rozmělní. Navíc je to taková podivná móda, takové české specifikum, přízračné a děsivé. Čím dál víc je lidí, kteří čtou rozhovory a sledují tu "magáčovou" podobu člověka a knížky je vůbec nezajímaj. Přitom já všecko, jakýkoliv vstup do médií včetně veřejných čtení jsem vždycky dělal pragmaticky, aby se prodaly knížky. Teď zjišťuju, že nastal úplně jiný efekt. Lidi si přečtou rozhovor a hotovo.

Z tohoto pohledu je zajímavý váš první román Sestra. Spoustě lidí, a přiznám, že i mně, dělalo velký problém jej dočíst. Někde v půlce nebo dokonce ve třetině se člověk "zakousl" a...

V Sestře je na čtenáře připravena spousta zákopů, ochozů a hradeb a to byl záměr. Udělal jsem to z nejrůznějších důvodů, ale jeden je právě tento. To je prostě "nemagáčová" knížka, tu si nikdo nepřečte, aby ji "měl přečtenou". Tu si přečte jenom ten, koho zajímá, koho baví. To je skvělý.

Kolik se jí prodalo?

Nedávno jsem dostal z Atlantisu výpis a podle něj se Sestry prodalo přes sedmnáct tisíc! Teda za několik let, ale i tak je to dost. Nečekal jsem to a považuju to za velký úspěch. A pokud si ji někteří koupili a nebavila je jenom kvůli jejich magáčovitosti, tak si říkám, chachacha, dobře vám tak. Je to škodolibost z mé strany.

Nenastává ale právě tímto způsobem vámi popsaný efekt "magáčovitosti"?

Za to rozhodně nemůže knížka, ale sami novináři. Téměř nikdo nechce na své vlastní triko napsat článek o autorovi a jeho knihách. Každý chce rozhovor. To je přece směšné. Když už těch rozhovorů se mnou je padesát, proč bych dělal jednapadesátej. Už mě to otravuje a dost! Tohle je poslední rozhovor na dobu nejmíň dvou let! Dál se neodvážím předpovídat, protože nevím, co za dva roky bude. Nikdo to neví... Teď ale říkám dost! Navíc poslední dobou se ten můj obličej objevoval v souvislostech, ke kterým jsem vůbec nedal souhlas, nikdo se mě na to neptal a mně to vadí.

Co vám konkrétně vadí?

Tady je hlad po vytváření takzvaných celebrit. Novináři stále potřebujou mít o někom psát. Už vůbec nejde o literaturu, ale jde o celebrity. Ten posun je v literatuře vidět úplně jasně. Vyjde nějaká kniha pokud možno nového autora a okamžitě se o něm začne psát. V každém časopise a novinách se objeví jeho tvář a o tu knihu vůbec nejde, skoro nikdo ji nečetl. Jde o společenskou celebritu, pod kterou je nálepka spisovatel. No a já jsem si řek, já nejsem žádnej mediální vojáček, žádnej popík a s tímhle končím. Musel jsem to zažít, abych zjistil, že mně to vadí. Strašně mi vadí, že mě lidi poznávaj.

Dokavad to nebylo, tak jsem to nevěděl. Teď mě to ale ruší a děsně obtěžuje. Na druhou stranu si uvědomuju, že to ode mě může vyznívat dost trapně. Proti tomu začínajícímu autorovi nebo autorce mám výhodu, že vím, že několik tisíc lidí nějaké mé knihy česky četlo a že s nimi můžu počítat i do budoucna. Kdekdo si tak může říct, že se mi to pohodlně revoltuje. Co ale mám dělat? Jsem teď zcela upřímnej a ať si to každý přebere, jak chce. Prostě je to tak a basta. Na určitou dobu si beru mediální volno a budu jen učit nebo psát.

O čem chcete a budete psát? O čem bude váš nejbližší román?

To vám neprozradím. Psaní není exaktní činnost. Je v něm kus tajemství, výlov vlastního nevědomí. Kdybych dokázal napsat nějaký manifest o své tvorbě, popsat přesně co, proč, jak a kvůli čemu píšu, nemusel bych psát. Chystám román, to je jediné, co dokážu říct.

Vaše texty, ať básně, povídky, novely či romány se věnovaly společenskému okraji. Je to vaše životní téma?

Vy se mě snažíte někam vecpat, ale to se vám nepovede. Nikdy jsem nepsal žádné autobiografie typu deníků, nepíšu o sobě, nepojmenovávám nějaké "své" téma. Shodou okolností jsem se někde narodil a dostal se do nějakých životních situací, nemůžu tedy psát jinak nebo z jiných prostředí. Má poslední kniha je ale, jak psala Lenka Jungmannová v Literárních novinách, o osudu českého národa. To není nic okrajového.

Myslíte, že se ve vašich knihách nedá nalézt nějaké základní téma? Pro mne je to právě ten "okraj" - ať už v Sestře, Andělu, v textech pro Psí vojáky a Načevu nebo třeba v indiánských mýtech, vždycky jste popisoval zkušenosti a pocity lidí žijících na okraji většinové společnosti.

Já bych těžko tak suverénně tvrdil, že mé téma je téma okraje. My jsme okraj, my jsme díra, Čechy jsou díra, provincie, to rozhodně. Tak to je. To si uvědomuju po všech svých cestováních a není mi z toho dobře. My nemáme jazyk, kterým mluví mnoho lidí, my nemáme žádné bitevní lodě, my nemáme tolik katedrál, jako mají někde jinde, neměli jsme tolik kopiníků, nemáme tolik středověkých mistrů. To, co máme, je dobré, ale jsme provincie, český jazyk je jazyk provincie. Je to otázka několika desetiletí nebo možná dvou let, kdy čeští spisovatelé začnou psát anglicky. Jeden z důvodů bude, aby své knihy prodali, aby si dobře žili. Druhý, aby nebyli provinční. A třetí, že už je čeština vůbec nebude zajímat. Tak to bude, ale proč ne. Ze stejného důvodu začnou vycházet v Čechách i noviny v angličtině.

Co pro vás znamená češství, čeština, Česko?

No je to moje. Je to moje vesnice, moje geny, můj jazyk. Přesto mé knihy většinou vycházejí zásluhou někoho jiného. Svou první knížku Sestra jsem napsal s pomocí německého stipendia a na Anděla mi peníze dali Němci taky. Další práci jsem dostal jako zakázku od francouzského nakladatele a novou věc opět píšu za zahraniční, tentokrát nizozemské stipendium... Je to zvláštní, ale přes to všechno mám šíleně váhavej přístup ke vstupu do Evropské unie. Vzhledem k historii, která byla šíleně krvavá, je to nutný, je to jediná možnost, jak skoncovat s evropskými válkami, ale všemi emocemi jsem vlastně proti. Nedokážu to vysvětlit, to je emoce. Jako by se někde ve mně vzedmulo něco jako vlastenectví, obava, že čeština asi zanikne...

Dokázal byste psát v jiném jazyce, třeba v angličtině?

Já myslím, že pro mě jiný jazyk než čeština nepřichází v úvahu. To je jako kdybych uvažoval, že jsem někdo jinej, třeba ženská nebo eskymák. Ale to prostě nejsem.

Co pro vás znamená slovo domov?

Můj domov je čeština a čeští spisovatelé. Současně se ale v tom domově cítím hrozně sešněrovanej. Vzpomínám na šílenou nostalgii, kterou jsem cítil, když jsem od toho roku osmdesát devět, devadesát začal pracovat v novinách a ve svobodný kultuře. Jak bylo úžasný potkat tu Škvoreckýho, tu Hejdu, poznat Lustiga... Za deset let to máš prošlý a znáš vlastně všechny. My jsme malej kmen. To je věc, která mě poslední dobou drží v takových nepříjemných klaustrofobních pocitech. Asi za to můžou mé časté návštěvy Polska, kde mi vycházej všechny knihy a docela se i prodávaj. Najednou vidím, že naši sousedi jsou čtyřikrát větší. A nějak žárlím. Je blbý si to přiznat, ale je to tak. Tady se musí člověk často vyrovnávat s různými žárlivostmi a s malostí, která v Polsku není. Polsko je nejenom čtyřikrát větší, ale žije tam i čtyřikrát víc lidí, vychází čtyřikrát víc knih, čtyřikrát víc časopisů. Pochopitelně je tam i čtyřikrát víc debilů, čtyřikrát víc fašistů a kreténů...

Jak se díváte na vývoj české společnosti po roce 1989?

Dělo se vcelku to, co se dalo očekávat. Co mě ale fakt mrzelo, bylo odtržení Slovenska. To mě štve ještě dnes.

Jak je pro vás důležitá česká historie? Co vás z české historie nejvíc zajímá?

Já mám pořád takovou zvláštní zvědavost ohledně padesátých let. Zajímá mě ten tehdejší teror. Co to bylo a proč. Tam někde je křižovatka několika cest a mě zajímá, proč jsme si vybrali právě tu, po které jsme šli. Pro mě začíná dnešek v padesátých letech. Tam jsme se rozešli s velkou částí Evropy.

Spousta lidí se tehdy s režimem zapletla. A to i takoví, které uvádíte jako své vzory a učitele. Třeba Sergej Machonin...

To je pravda. Já to beru tak, že Sergej Machonin strávil několik let v koncentráku a z toho pramenily jeho poválečné postoje. Já si netroufám soudit Bondyho nebo Machonina a lidi, kteří se zapletli s režimem, když nad nimi visela sekera. Já spíš odsuzuju tady to naše pohodlnictví.

V čem byl pro vás Machonin důležitý?

On byl ten člověk, který mi vlastně schválil Sestru. Je tam dlouhá pasáž, která se odehrává v Osvětimi, taková strašně zběsilá groteska z vyhlazovacího tábora. Já se cejtil divně a ostýchal jsem se to vydat. Dal jsem to číst Machoninovi, a kdyby to zatíp, tak jsem se na to vykašlal. Neměl jsem potřebu nijak exhibovat. On mi to ale uvolnil.

To jste tak ovlivnitelný?

Pro mě bylo vždycky hrozně důležité, co si o mé práci myslí několik osobností, kterých jsem si vážil a kolem kterých jsem se jako mladík jen potichu plížil. Když jsem něco napsal, šel jsem za Sergejem Machoninem a Jiřím Brabcem a dal jim to číst jako prvním. Strašně jsem byl zvědavej, co řekne Jan Lopatka, Růžena Grebeníčková, Josef Vohryzek, protože to pro mě bylo úplně jiný vnímání kritiky, než je dneska. To pro mě byli lidi, kterých jsem si šíleně vážil. Jak toho, co napsali, tak toho, co prožili a přežili. A je mi jedno, že se třeba Grebeníčková nebo Machonin nějak ve své době zapletli se stalinismem, ale byli to skvělí autoři, esejisti, kritici, byli to lidi, kteří prošli životem, za nic a nikoho se neschovávali. A dokázali ze svých pochybení vyvodit důsledky. Pro mě je to kvalita.

Měl jste nebo máte nějaké literární vzory?

Když mi bylo dvacet, tak to byli Bondy a Magor. Dnes jsem šokovanej, že spousta mých dvacetiletých studentů zbožňuje Jirouse a jezdí za Bondym do Bratislavy na jeho přednášky. Pak se někde zlejou a spěj na nádraží nebo v parku stejně jako my, když jsme lezli za Bondym do schodů do jeho bytu. Bondy a Jirous jsou zkrátka krysaři. Obdivuju je, ale je mi to podezřelé. Bondy je autorita pro mladé už čtyřicet let. První generace, která propadla Bondymu v mládí, to byla generace Ivana Jirouse, ta další o dvacet let později byla generace Petra Placáka, tedy má. A teď přichází další. Když jsem se to snažil svým studentům vymluvit, když jsem se jich ptal, co je na Bondym přitahuje, říkali, že Bondy je revoluční a to že je zajímá... Nojo, když ale on je revoluční už padesát let...

Chcete říct, že nejde být věčně v undergroundu?

Ne. Říkám, že nelze věčně být spisovatelem pro mladé. To je mi podezřelé. Platí to o Kerouakovi zrovna tak jako o Bondym či Jirousovi. Nedávno mě zaujala jedna dost tvrdá úvaha Gertrudy Sant, což je rakouská bohemistka, která napsala knihu o undergroundu padesátých let Totální realismus. V jednom rozhovoru řekla, že Bondy byl kult. Je to hrozně tvrdý, když se to řekne, ale podle ní je to převrácenej stalinistickej kult z padesátých let.

Jak se díváte na zveřejnění seznamu spolupracovníků StB? Byl jste v Pardubicích přečíst si svůj spis?

Dosud jsem jej neviděl, ale půjdu se podívat.

A co vás na tom zajímá?

Já tam tak dlouho nešel, protože jsem nechtěl vědět, jestli mě třeba někdo z kamarádů neudával. Vadilo by mi to a nevím, jak bych se zachoval. Chci to vědět až teď, kdy je to pro mě spíš historická informace. Před pěti, šesti lety by moje reakce byla hysterická, asi bych šel někomu rozbít hubu... Nás s bráchou estébáci mlátili, to bylo hrozný. Před deseti lety jsem ty rány ještě cítil jako živé, ale teď už ne. Teď se na to dívám jako na historii.

Sice těma estébákama pohrdám a nesnáším je, ale doba, kdy jsem chtěl toho "svého" vyšetřovatele nebo jednoho z nich potkat a zkopat ho z chodníku, je pryč. Kdo kdy pomstil zločiny třicetiletý války nebo hříchy sedmiletý války, nebo třeba nacismu nebo holocaustu? To nejde. Pochopitelně je třeba usilovat o nějaké očištění a dekomunizaci, to je téma, které je věčné a nelze je shodit se stolu, současně ale není možné se v tom neustále rochat. Kdybych před deseti lety potkal někoho, kdo mě udával, budu mu chtít dát do huby, před šesti lety na něj plivnu a dneska ho jenom tak obejdu.

Neodpověděl jste mi na otázku, jak se díváte na zveřejnění seznamů StB.

Já nevím. Já to neprožívám.

Mluvili jsme o vašich literárních vzorech. Uváděl jste spíše své současníky a navíc snad výlučně český disent a underground. To není nikdo, kdo by vás oslovil ze světové klasické literatury?

Svého času mě právě tahle tvorba ohromě zajímala. Celá ta doba je ohromná historie a můžu vám říct, že mladí lidé nám ji dokonce závidí. Vnímají ji jako romantické dobrodružství. Dnes už nic takového prý není. Nedá se riskovat, vše je dovolené. Vidíte, jak se vnímání věcí během jednoho desetiletí může proměnit.... Ale zpět k vaší otázce. I když český disent mě zajímal a zajímá, nijak se na český ani světový underground nespecializuju. Když vyučuju, mluvím o ruských klasicích, německých klasicích, amerických klasicích. Když si chce někdo se mnou povídat, musí mít přečteného aspoň Isaaka Babela, Ivana Bunina a Ernesta Hemingwaye. To je pro mě klasika, dokonalí autoři, nádherná literatura.

A co Irvine Welsh a Trainspotting?

Povrchní sračka, takovej skotskej Jan Pelc. Vůbec mě nebaví se jím a jeho knihami zabývat. On je právě ten případ spisovatele, kterého nikdo nečet a všichni znají.

O čem či o kom vás tedy baví mluvit?

Dneska mám v akademii poslední hodinu a na tu se vždycky hodně těším. Poslední knihou, ze které si tam budeme číst, bude Carl Jung - Člověk a duše. Téma bude tvůrčí proces a dílo a budu tam používat taková zapomenutá slova jako duše nebo tvorba. Samozřejmě mám pak někdy hodiny, který věnuju marketingu, kde studentům vykládám, že úplně stačí, aby napsali něco dobře, pak měli několik dobrých kontaktů a budou záhy slavní čeští spisovatelé. Ale že jim to taky nemusí k ničemu bejt. Napíšeš něco jakž takž dobrého, dáš to dobrému nakladateli a pak nestačíš dělat jeden rozhovor za druhým. Tvůj ksicht je všude. Ovšem otázka je, jestli z tebe něco bude za dva, za tři roky.

A bude některý z vašich studentů "někým" za dva za tři roky?

Já myslím, že mezi nimi je spousta nadaných lidí. Někteří budou dělat v magazínech se stotisícovým nákladem, jiní budou psát povídky a vydávat je ve velkých nakladatelstvích a někdo bude psát do šuplíku. Nebudu nikoho jmenovat, nechme se překvapit.