Svěřeno bylo baletu Velkého divadla v Ženevě, vedle Kyliánova Nizozemského baletu a Béjartova souboru nejúspěšnějšímu kolektivu Evropy, orientujícím se na soudobý tanec. V historii festivalu už u nás byli popáté. Tentokrát přijeli v počtu 24 tanečníků a tanečnic jedenácti národností, z nichž jediný tanečník byl opravdu Švýcar. Bohužel kvůli půlhodině nadbytečných projevů (a komických překladů) si skvělý soubor musel na výkon ve vedru těchto dnů počkat.

Oproti tištěnému programu došlo v první polovině večera ke změně, místo velmi náročné (světla ad.) choreografie Avanto od Fina Jormy Uotinena Ženevané právě z technických důvodů provedli půlhodinovou práci Japonce Saburo Tešigavary Para-Dice. Příjemné dílko pohrávající si s barvičkami pro čtyři taneční dvojice však ve srovnání s druhou částí programu bylo jen zahřívacím kolem.

Plný počet čtyřiadvaceti tanečníků pak nastoupil k provedení Neumeierova Svěcení jara (Le Sacre) na Stravinského hudbu. Je s podivem, jak tato choreografie dodneška nezestárla (premiéru měla před třiceti lety) a stále patří k vrcholům choreografické světové tvorby. S podivem o to víc, že tehdy v Německu usazený Američan John Neumeier dokázal tak skvěle vystihnout ruskou duši, venkov a jeho zvyky.

Tento nádherný obraz velkého pohanského náboženského kultu, kdy staří venkované v půlkruhu pozorují tanec smrti mladé dívky, kterou obětovali bohovi jara, vyšperkoval Neumeier strhujícími tanečními výkony. Ty zároveň vytvářejí ve skupinových pasážích (až kontrapunkticky pojatých) velkolepé a uhrančivé výtvarné umění. Spolu se svícením a kostýmy (jen spodní prádlo v tělové barvě) docílil choreograf naturalistického, až živočišného účinu. Zkrátka - Ženevané potěšili, strhli, nadchli.