Jak dlouho jste na encyklopedii Vesmír pracoval?

Musím zdůraznit, že jsem editorem publikace a autorem předmluvy. Na knize pracoval několik let tým deseti vědců, a dokázali vytvořit opravdu pěkné dílo. Kromě nádherných fotografií jsou významným prvkem krásné ilustrace. I odborník se v ní dozví mnoho nového a zároveň dobře poslouží tomu, kdo o tématu neví nic - uvidí mapy oblohy v různých ročních dobách, konstelace hvězd a podobně. Věřím, že osloví různorodé typy čtenářů.

Součástí encyklopedie jsou portréty astronomů od Aristotela po Stephena Hawkinga. Kdo z nich je pro vás hrdinou astronomie?

Domnívám se, že největší mozek byl Isaac Newton. Navíc působil na mé univerzitě, Cambridgi, proto chci jmenovat právě jeho. Ale bohužel byl jedním z nejnepříjemnějších lidí mezi předními vědci, jsem rád, že jsem se s ním nikdy nemusel setkat. Byl to tajnůstkář a k ostatním vědcům se nechoval dobře ani spravedlivě. Byl dost nespolečenský. Na rozdíl od něj byli Tycho Brahe nebo Kepler mnohem sympatičtější.

Jste expertem na černé díry. Proč vás tak přitahují?

Jsem teoretik, tak přirozeně směřuji své úsilí k tématům, která se zdají být nejzajímavější, a také k těm, kde dochází k novým objevům. Černé díry jsou nepochybně jedním z nejvýznamnějších předpokladů Einsteinovy teorie. Když jsem byl student, nikdo netušil, že v budoucnu o nich budeme schopni získávat informace. Dnes to vypadá, že jich je v galaxiích ohromné množství, a my je dokonce můžeme studovat, a tím prověřovat Einsteinovu teorii v oblasti, kde přitažlivost dosahuje obrovských hodnot.

Jeho teorie má v rámci naší sluneční soustavy poměrně malý dopad, na vysvětlení jevů zde dostačuje Newtonova teorie. Avšak v blízkosti černé díry se čas a prostor výrazně zkreslují. Můžeme se tak mnoho dozvědět o přitažlivosti a povaze vesmíru a času.

V knize Naše poslední století předpovídáte, že lidská rasa má v tomto století asi padesátiprocentní šanci na přežití. Kde vidíte největší hrozbu?

Ve vesmíru, nebo tady na zemi, ať už je to katastrofa přírodní nebo způsobená lidmi? Nemyslím, že lidský druh vyhyne, ale určitě je zde v jednadvacátém století hrozba pro naši civilizaci. Důvodem k napsání knihy byl fakt, že toto století je první, kdy hlavní nebezpečí nepochází od přírody, ale od lidí samotných. Máme velký vliv na životní prostředí, ničíme biodiverzitu, působíme na atmosféru, měníme klima, a s tím vším se musíme vyrovnat.

Máme velmi moderní, pokročilé technologie, a to nám dává obrovské příležitosti, ale také větší riziko zneužití. Vědci by měli veřejnosti pomoci, aby se rozhodla, jak nejlépe vědu využít. Jak využít výhody, které nám věda přináší, a jak při tom minimalizovat rizika.

Koncem 90. let byly populární filmy jako Drtivý dopad nebo Armagedon, v nichž se lidem podařilo odvrátit katastrofy přicházející z vesmíru. Je to podle vás reálné?

Především musím říci, že riziko je tak malé, že kvůli němu rozhodně v noci nebdím. Není o nic větší než před tisícem nebo miliónem let. Ale i když nejsme schopni odvrátit pád asteroidu dnes, věřím, že je nezbytné je studovat a umět poznat jejich oběžnou dráhu. Protože třeba za padesát let bychom mohli být schopni je odvrátit v případě, že by se příliš přiblížily. Ale opět musím zdůraznit, že to rozhodně není riziko, které by mě trápilo. Rizika pocházející od lidí samotných jsou mnohem větší.

Mohou cesty na Měsíc a na jiné planety přinést užitečné, praktické výsledky, nebo se spíš jedná o prestižní úsilí velmocí?

Způsob, jak se tyto cesty dnes provádějí, ukazuje, že jde o prestižní činnosti. Proto je nepodporuji a je dobře, že Evropa se v nich neangažuje. Doufám, že jednoho dne budou lidi chodit po Měsíci nebo po Marsu, ale takové cesty měly být financovány ze soukromých zdrojů, podobně jako třeba závody Formule 1. Nemyslím si, že je rozumné utrácet spousty peněz z veřejných rozpočtů na vesmírný program s lidskou osádkou. Když se něco provádí ve veřejném sektoru, má se to dělat tak, aby rizika byla velmi nízká. Americký vesmírný program je tak drahý, protože pravděpodobnost, že dojde k nehodě raketoplánu, je příliš vysoká.

Co s tím?

Za nějakých dvacet, třicet let je možné, že budeme mít nějaký levnější způsob, jak se do vesmíru dostat. Pak by lidé, kteří jsou ochotni vyšší riziko podstoupit, mohli do vesmíru cestovat. A já je rád podpořím. Ale provádět velký vesmírný program s lidskými posádkami, který je financován z veřejných prostředků, by byla chyba. Evropa může dokázat ve vesmírném výzkumu hodně, pokud se soustředíme na mise bez lidských posádek, miniaturizaci a robotiku. Můžeme tak dokázat více než Američané, přestože mají větší rozpočet, protože ho z velké části vyplýtvají na projekty s lidskou posádkou.

Jsme podle vás ve vesmíru sami?

To je jedna z fascinujících otázek astronomie! Nevíme, ale jsem nakloněn tomu, abychom zkoušeli všechny možné metody, jak na ni odpovědět.