Broadwayská a losangelesská herecká i autorská hvězda M. Cristofer je u nás jménem poměrně neznámým, i když právě za Chráněné místo (The Shadow Box) dostal v roce 1977 Pulitzerovu cenu a jeho televizní verze obdržela i Zlatý globus a nominaci na Emmy...

Chladné přijetí

Inscenace ukázala, jak ošidné je přinášet závažnou hru lidem, kteří se někdy i v divadle chtějí bavit jako u televizní obrazovky. Přijetí Chráněného místa jihlavskými diváky je možné zdvořile označit slovem - vlažné. Smyslem hry je vážné zamyšlení o hodnotách života, proměna kritérií při poměřování úspěšnosti, radosti, štěstí na prahu smrti. To všechno bilancují a prožívají obyvatelé tří nemocničních boxů, chatek, kam jsou místo do léčeben dlouhodobě nemocných umisťování pacienti trápící se nevyléčitelnými chorobami.

Pocit nenaplněnosti

Inscenace je o třech z nich, které shodou okolností - patrně naposledy - navštěvují rodinní příslušníci a přátelé. Mají to spočítané, proto se po chvilkách úlevy znovu a znovu tíživě vracejí pocity nenaplněnosti, neodvratnosti konce. Jejich příbuzní představují citovou škálu od jemné štítivosti před nemocničním prostředím (Anna Bazgerová), přes kontraproduktivní odříkavost vlastního štěstí (Ludmila Forétková) až po na první pohled bezstarostnou chuť rozdávat až do konce potěšení, jak je na jevišti nejživěji ze všech aktérů představuje holka z ulice Beverly (Dana Klichová).

Hlavní tíha sdělení spočívá ovšem na třech nemocných: Joe (Josef Kundera), Brian (Zdeněk Dryšl) a Felicity (Eva Kaplerová) každý po svém účtují a smiřují se s neodvratností konce.

Inscenace se mírně vleče

Inscenaci režiséra Michaela Junáška zpomaluje až příliš doslovný, didakticko zbožštělý Tazatel (Petr Soumar), předznamenávající jakýsi den posledního soudu. Podstatné proškrtání jeho poněkud únavného hlasového partu by inscenaci velice prospělo.