Václav Koubek píše písničky na bolest a smutek

Vyrůstal jsem svérázným způsobem. Žil jsem s matkou a bratrem. Matka dělala na směny šestnáctky a my, děti, jsme měly spoustu volnosti. Mohly jsme být venku i po desáté večer a sedět u ohníčku.

V patnácti jsem přišel do hospody a od té doby na ni hraju. Měli jsme ji i doma a hráli jsme na ni lidovky. Spojení lidovek a harmoniky bylo hodně vyhledávané a já si s tím udělal velkou reklamu.

Jako technik jsem pracoval jen týden. Pak jsem zjistil, že mým posláním není být stále za rýsovacím prknem. Technickou školu jsem studoval, protože se mi nechtělo na vojnu. Jiná škola mi ani umožněna nebyla, protože rodiče byli politický a v té době to jinam nešlo. Na škole jsem hrál ve studentském klubu a jezdil s divadlem. Byl jsem jediný technik, který měl individuální studijní plán a který chodil externě hrát do Hanáckého divadla.

Je to důležité, protože písničky o hledání vlastního já a svědomí jsou příliš smutné. Každý s tím zápasíme, uděláme botu, a pak se s tím těžce vyrovnáváme. Řešíme, jak se omluvit. Tím prochází každý, ať je vám sedmnáct nebo sedmdesát. Tam někde je naše ego, se kterým jsme se narodili, tam jsou naše sobeckosti a povahy.

Písnička se stala baladickou a smutnou, a protože by nikdo neunesl tak dlouhý koncert, hodinu být baladický a smutný, musel jsem vystoupení nějak odlehčit. Uvědomil jsem si, že by bylo dobré mezi písničky dát povídky. Lidé se zasmějí a tím smíchem to krásně do sebe zapadne. Jsou pak připraveni i na smutnou polohu a hloubku.

Přímo je kradu, jakmile slyším v hospodě nějakou povídku, hned se jí inspiruji. Nikdy nepovídám povídku konkrétního člověka, jeho příběh mě spíš někam navede. Všichni vlastně prožíváme podobné příběhy.

Musím se přiznat, že jak jdu poslední dobou do let, hospod se bojím. Moc se mi v nich hrát nechce, přece jenom jsem po hospodách hrál od patnácti let. Tenkrát to bylo jediné místo, kde jsem mohl vystupovat. V každé hospůdce byl někde vzadu salónek, kde bylo slyšet spadnout špendlík, jaké tam bylo ticho, když jsem hrál.

Dnes, jak je taková svoboda, lidi hlučí, kdekdo komentuje moje písničky nebo povídky. Už nemám sílu s nimi v tom jakoby soutěžit, proto raději hraju v klubech, kde se platí vstupné a lidi přijdou poslouchat. Mám oblíbené své hudební sklepy, což je 32 podniků po celé republice. Zvolil jsem si síť hospod, kaváren, vináren a klubů, ve kterých dělám písničkářské večery.

Bylo to úžasné, má nejkrásnější šňůra. Rád bych si to někdy zopakoval v jiném kraji. Loni jsem obešel Vysočinu, příště třeba Sázavu nebo Krkonoše.

Spával jsem pod širákem. Někteří mě zvali do penziónu, ale já jsem je odmítal. Šel jsem prvních čtrnáct dní v červnu, v nejkrásnějším období, kdy je teplo. Po zimě nikde nikdo není, všechno je čisté a krásné. Potkával jsem jenom usedlíky a záměrně si řekl, že s každým prohodím alespoň pár vět namísto suchého pozdravu. Občas se někdo ke mně připojil.

Raději jsem ale chodil sám, protože bylo snazší potkat ty příběhy. Když jdou dva, nikdo je neosloví, a když jdete sám, někdo s odvahou vás oslovit se najde. Chtěl jsem se dostat trošičku do tématu a zjistil jsem, že lidi jsou hrozně otevření. Povídali si se mnou, s tulákem, který k nim přišel, o svých rodinách a hospodářství. Rozhovory s nimi mi dodávaly hezké lidské teploučko. Jednou mě dokonce pozvali k sobě na oběd.

Kéž by, to bych si přál. Od začátku mám snahu dát minimální formou třeba těžší obsah, aby se v tom lidi sami nacházeli. Dnes na koncertech vidím, že lidé mají zavřené oči a je to pro ně terapie, nenechají si vzít poezii a sami si v sobě plujou. Na koncertech si odpočinou a toulají se se mnou ve svých fantaziích.

Určitě. Dokonce mám někdy pocit, že jsem se písničkami celou dobu bránil bolesti, když jsem třeba něco zvoral, ať to bylo za komunistů, kdy jsem se vyzpívával z toho tlaku, bolestí a ze smutku, že nemůžu cestovat, studovat, co bych chtěl, a z policie, která ze mě pořád chtěla tahat nějaké výpovědi. V té době jsem měl strach. Po revoluci bylo hrozně hej, ale mám pocit, že se zase vrací doba takového strachu, kdy člověk musí žít jakoby dvojí život. Nemůžeme být úplně upřímní jako krátce po revoluci, vrací se doba, kdy zase musí žít faleš.

Je dobré dotýkat se témat, když něco bolí a když se dostanete do nějakého maléru. Tím malérem se člověk prozpívá. To byla moje cesta, když odvážně vstupuji do věcí, které se málokdo odváží říct. Každý si neseme své city a bolesti, zabýváme se tématy rozvodu, nelásky, samoty a strachu z ubíhajícího času. Je dobré do těchto témat sahat.

Už je to dávno, ale chtěl bych se tam zase vrátit. Indie je nepředstavitelná, protože vstoupíte do úplně jiného světa. Vrátíte se tam ke kořenům a zpětně i ke křesťanství. Potom pochopíte. V Indii je asi nějaký kód, v nás utajený, schovaný někde pod srdíčkem, který tam má najednou šanci vyplout. Lidé se na vás zubí, smějou se a vy cítíte světlo a sálání od moře. Oni věří pohádkám, těm svým třem tisícům bohů. Nakonec sami zjistíte, že je lepší v těch pohádkách žít, protože my jsme zmoudřeli a říkali si, že pohádky jsou pro děti. Není to pravda, najednou tam pohádkám a pověstem uvěříte, protože najdete něco, o co se i v dospělém věku můžete opřít.

Je to víra, kterou jsme tady všichni potlačili. To je taky téma, kam s tou vírou. Třeba bůh není, ale lidé s vírou jsou mnohem veselejší a mají větší šanci se s životem porvat. I kdybychom v boha nevěřili, proč v něj pragmaticky nevěřit, abychom si s ním pomohli proti svým bolestem?!

Podnikl jsem takový experiment. Zkoušel jsem zjistit odpověď na otázku, jestli bůh je, nebo není. Říkal jsem si, že když jdu proti proudu, zkusím zjistit, jestli je peklo. Když najdu peklo, pak je i bůh. Do pekla jsem se dostal hrozně rychle tuhle zimu a na jaře jsem mohl říct, že bůh je.

Venkov miluju, do města se mi hrozně nechce. Rád chodím pěšky a nerad jezdím autem. Až dnes, v padesáti letech, si můžu dovolit být svobodný. Přes léto bych chtěl být na své chalupě a přes zimu ve městě. Zajímá mě ten kontrast, ulička, kdy z jedné strany je vesnice a z druhé město. Venkov se dneska od Prahy hrozně vzdaluje, proti ní je až dvacet let pozadu a zamrzl někde v osmdesátých letech. Město se zase rychle přibližuje Evropě. Ta ulička je široká, zajímavý je ale prostor mezi, to míchání čiré vody s esencemi z Evropy.

Momentálně bydlím v Praze na Můstku, je to takový experiment. Mám dva stany, jeden na venkově a jeden v centru Prahy. Mezi nimi je cesta, kde se vždycky nějaký ten peníz najde. Na venkově je klid a hvězdičky na nebi, ale tady ve městě jsou zase lidé a na ulici večer slyšíte cinkat skleničky. Když se procházím Starým Městem, vždycky někoho potkám. Na venkově padají hvězdičky z nebe a v Praze do ulic.  

Více informací nadete na www.vaclavkoubek.cz .