Jak došlo k tomu, že jste se připojil ke Stooges?

Protože původní baskytarista Dave zemřel v roce 1975. A podílela se na tom souhra náhod. Nebyl v tom žádný záměr. Jednou mi zavolali, jestli mám čas jet na turné. Iggy mi řekl: Miku, tohle je pro tebe velká věc, ale my nosíme trička, a ne flanel, víš. Nehrajeme grunge. Řekl jsem mu: jasně. Tak jsem se stal nejmladším členem kapely a sen se stal skutečností. Poslouchal jsem ho, když jsem vyrůstal, to mi bylo nějakých šestnáct.

Jaké to je, hrát staré skladby, na nichž jste vyrůstal?

Svým způsobem obtížné, protože to není nic z druhé nebo z třetí ruky, nejedná se o žádnou kopii, jdete k úplným kořenům, k původnímu zdroji. Není to žádná bouda, mají váhu, představují odkaz. Bez Stooges by neexistovala punková scéna, Iggy všechno posouval. Je těžké se vyrovnat s jeho zkušenostmi, Iggy je jako houba, která po celá léta všechno nasávala. Jako včera. Chtěl po mně basové sólo a řekl mi: Miku, tohle tu bylo pět let předtím, než jsme začali hrát, a bude to tu i pět let poté. Pouč se z toho. Procházeli jsme spolu všechny písně, které hrajeme. On všechno řídí. Ale na druhou stranu, když je na pódiu, vede s publikem skutečný dialog, bral si energii od Slováků, proto byl koncert tak dobrý. Sám mi to řekl hned po konci vystoupení.

Není to jen show, brát si diváky na pódium?

Není to nic z MTV, žádné představení pro kamery, je to živě na scéně. Není to demagogické, je to skutečné férová vzájemná výměna. On vždycky dává lidem šanci objevit se na pódiu, protože se jich chce dotknout. Není to tak, že oni by byli ovce a on jejich pastýř, tyto dny jsou pryč. Mění se věci a mění se i lidi.