Článek
Nejenom zmíněná skladba ale udělala ze čtveřice hvězdy, pročež není divu, že britská hudební výheň, tradičně prahnoucí po novotou vonících hvězdách, na druhé album čekala netrpělivě. Před pár dny vyšlo pod názvem Razorlight, a rozhodně neudělalo tomu jménu ostudu.
Jsou to dva roky, co vokalista Johnny Borrell směle pravil, že je Bobem Dylanem naší doby. Pravda, trochu přestřelil. Není ani Dylanem, ani Elvisem Costellem nebo Brucem Springsteenem, písničkáři s darem oslovovat masy, charizmatem a velkou popularitou. Inspiroval se však jimi dobře, jeho práce na aktuální desce je totiž skutečně spíše písničkářská. Nelze přehlédnout, že formace toužila složit průrazný hit. Na kolekci je několik ambiciózních náznaků (America, Pop Song 2006), jenže posléze jakoby se jich autor zalekl a raději přezbrojil do náruče alternativní svobody, která na hitparády kašle.
Naoko, samozřejmě. Úvodní skladba In The Morning nastolí atmosféru kytarového rocku 60. let. Garážový zvuk nahrávce dodává patinu, všechno to vypadá, jako by rock'n'roll teprve začínal. Je to módní trend, Razorlight patří k jeho předním ostrovním představitelům. V písni Who Needs Love? kytarám sekunduje skočný riff hraný na piano, Before I Fall To Pieces je až naivně optimistická, takový hitík k dobré snídani, a Kirby's House zase evokuje country hudbu, respektive parafrázi na ni.
Razorlight je velice slušné album, nadprůměrné ve svém ranku. Borrellova slova, že je Dylanem dnešních dnů, že jeho kapela je lepší než Arctic Monkeys, Yeah Yeah Yeahs nebo The Strokes, je nicméně nutné brát jako propagační snahu ovlivnit fanoušky a pohříchu i hudební žurnalisty.
Razorlight: Razorlight Universal Music 2006, 35:05