Yann Arthus-Betrand: Krásná Země od Antarktidy po Saharu

Článek

Výstava Země krásná neznámá zachycuje planetu nejen v její kráse, ale i necitlivě poznamenanou rukou člověka. Kde vznikla myšlenka vytvořit "fotozprávu" o stavu Země?

Ve třiceti letech jsem odjel se svou ženou do Afriky, kde jsem v keňské rezervaci tři roky fotografoval lví rodinu. Žena psala, já fotil, a abych nás uživil, dělal jsem pilota v horkovzdušném balónu pro turisty. Naučil jsem se dívat na zemi ze vzduchu a poprvé objevil kouzlo letecké fotografie. Na začátku 90. let jsem se pak se studenty bavil o krásách přírody. Tak nějak vznikl nápad, který změnil můj život.

S jakými komplikacemi jste se musel potýkat při téměř dvacetileté práci na projektu, který podpořilo UNESCO?

S leteckými fotografiemi je spousta starostí. Musel jsem se vyrovnat s počasím, snažit se, aby i za letu měly fotografie vynikající ostrost, taky jsem potřeboval helikoptéru a v neposlední řadě dostatek peněz.

Setkal jste se třeba s problémy ze strany některých vlád?

Problémy jsme měli, protože když letíte, neexistují pro vás hranice, vidíte všechno a můžete fotit, co chcete. I dnes je pro mě těžké letět do Číny, stejně jako do Saudské Arábie. Ale proč si stěžovat, dnes je to sice komplikované, ale před dvaceti lety to bylo skoro nemožné.

Když jste si prohlížel Zemi ze vzduchu, překvapilo vás něco?

Ani ne, jen to, že je všechno malé a ještě menší. Ze shora je člověk až titěrnou součástí přírody. Krása Země je něco úžasného. Zakoukal jsem se do Nového Zélandu. Všechno je tam tak čisté a hezké, nevidíte ubohost a útrapy lidí.

Podíval jste se do nejrůznějších koutů světa, od Antarktidy až po vyprahlou Saharu. Co je největší katastrofou?

Bojím se globálního oteplování, které mění náš život, klima, flóru... prostě všechno. Lidé se chovají k přírodě bezohledně, ani vlády se o ni moc nezajímají. Vedle válečných konfliktů je to další velký problém. Nikdo nad tím nepřemýšlí, takže vše pokračuje...

Všichni jsme zodpovědní, ať chudí či bohatí, za stav planety. Záleží na tom, čím jezdíme, co jíme, jak zacházíme s vodou. Měli bychom víc přemýšlet o tom, jak žijeme a koho volíme. Nemůžeme čekat na to, až politici něco změní - my se musíme rozhodnout, co změnit chceme. Politici sami od sebe neudělají nic. I když to není jednoduché, musíme je přesvědčit, musíme přesvědčit sami sebe.

Všechno se míchá dohromady - rozvoj, společnost, hospodářství a ekologie. Nemůžeme mluvit o ekologii, aniž bychom nebrali v potaz člověka. Člověk musí ještě hodně věcí pochopit a měl by uvažovat globálně, přesto že jedná lokálně.

Jaké máte další plány?

Chystáme velký projekt, kde se lidí ptáme, jak pracují, jak žijí, jaký je jejich smysl života. Ale ještě bych o tom nechtěl mluvit.