Do Prahy jste přiletěla z turné po Tunisu, do Krumlova jste přijela nad ránem, nejste unavená?

Hudba a zpěv mě vždycky postaví na nohy. Je to můj život. Moje maminka, která uměla předpovídat budoucnost, mi jednou řekla, že budu hodně cestovat a uvidím spoustu cizích zemí. Jako teenagera z malého městečka v Indianě mě ale v životě nenapadlo, že toho uvidím tolik.

Proč jste přijala pozvání do Krumlova?

Loni jsem se sešla s Orchestrem Gustava Broma na koncertě v Bratislavě, takže jsem ráda přijala, kromě toho miluji festivaly pod širým nebem. Když vyjde počasí, není nic krásnějšího. Moc jsem se také těšila na město, o kterém všichni básnili. A Krumlov je skutečně přenádherný.

Opravdu jste začala dřív zpívat, než chodit?

Říkali to s jistou nadsázkou rodiče, kteří si velice záhy všimli mého talentu, ve dvou letech jsem už zpívala. Můj otec byl kněz v malém kostelíku v Hammondu, kde jsem už ve třech letech vystupovala a on mě doprovázel na klavír. Celá naše veliká rodina - moji strýcové, tety, sestřenice i bratranci z obou stran - je velice muzikální, všichni zpívají a hrají na nějaký nástroj, můj talent byl ale asi výjimečný.

Od malička jste tedy věděla, že budete zpěvačkou?

Ano a všichni mě v tom podporovali. Ve čtrnácti jsem byla nejmladší sbormistryní v kostele mého otce a v sedmnácti jsem se stala asistentkou sbormistra Státního sboru mladých státu Indiana. V mládí jsem si vydělávala zpíváním na svatbách a na pohřbech. Velice brzy jsem se vdala a první dítě jsem měla ani ne v jednadvaceti. Pak přišly další dvě.

Proč jste odjela z USA?

Můj exmanžel byl voják v letectvu. Odveleli ho do Německa a z původně plánovaných tří let bylo nakonec sedm. Večer, když děti spaly, jsem chodila zpívat do džezového klubu, kde mě uslyšel jeden muzikant. Vzal mě na svatbu, kde byl náhodou i Bill Remsy, který měl populární TV show a pozval mě do ní. Tehdy se mnou dělaly rozhovory i americké vojenské noviny Stars and Stripes, takže o mně věděli i doma. Po silvestrovské show, která měla ohromný úspěch, jsem začala vystupovat i jinde v Evropě.

První CD jsem natočila s ljubljanským big bandem v tehdejší Jugoslávii. Pak už to šlo samospádem. Bylo toho strašně moc a v roce 1989 jsem v Německu získala ocenění Zpěvačka roku. O takové kariéře se mi v Americe nikdy nesnilo.

Jak jste to zvládala s třemi dětmi?

Byla jsem mladá, plná energie, i dnes bych ji mohla rozdávat. Jsem silná žena a takové zvládnou i nemožné.

Dalo se některé z dětí na hudební dráhu?

Děti jsou už dospělé a žijí v Americe. Ne, nejsou hudebníci. Nelíbil se jim můj způsob života, nejistý život zpěvačky. V Americe se totiž říkalo: Nebuď muzikant, nebuď zpěvák, dělej něco pořádného. Ale já jsem byla pro tuto profesi předurčena.

Dnes už máte vlastní kapelu?

Teď jsem sama producentka vlastní show. Jsme tři černé Američanky, tři zralé dámy, zpívající blues, přesně jako jeho zakladatelky. Lidé si totiž mylně myslí, že blues je B. B. King, ale to není pravda. Byla to kapela tří žen v nádherných kostýmech, které blues představily světu, a my jdeme v jejich šlépějích. Takže žádný playback. Jezdíme po celém světě. Myslím, že je i pro dnešní mladé důležité vidět, že ženy jsou krásné bez ohledu na věk, protože vnitřní krása vždycky vyjde napovrch. Mám pocit uspokojení z toho, že dělám něco záslužného, že mohu po světě rozsévat dobrou muziku.

Několikrát jste se zmínila o kostýmech. Co vám říká dnešní móda?

Dnešní móda mi nic neříká. Nedávno jsem byla na turné v Řecku. Na koncertu v Athénách měli všichni mladí džíny. Já jsem vyrostla v době, kdy ženy nosily klobouky, rukavice, kabelky a krásné šaty nejen do kostela, ale i na ulici, i muži byli velice elegantní. To byl pro mě styl.

Nestýská se vám po rodné Indianě?

Jistěže ano, vždyť jsem Američanka. Domů se taky často vracím. Letos už jsem tam byla třikrát, mám tam nevlastní matku, bratry, bratrance. Oba rodiče už sice zemřeli, ale odkaz, který mi zanechali, je se mnou stále. Kostel, ve kterém jsem vyrostla, to totiž nebyla jen muzika, ale i výchova v to, jak žijeme a v co věříme.

Prahou jste jen projela. Navštívila jste ji už někdy?

V osmdesátých letech jsem vystupovala s několika kolegy v divadle na Starém Městě a náš umělecký vedoucí Kristián Winter, jehož rodina byla z Čech, nás po představení vzal na procházku starou Prahou. Tehdy jsem se do ní zamilovala a slíbila si, že se sem vrátím.

Takže se na vás po Krumlově můžeme těšit i v Praze?

Pakliže všechno klapne, měla bych tu s mou kapelou vystupovat ještě letos, začátkem listopadu. Tentokrát doufám, že si její krásy plně vychutnám.

Smím se zeptat, kolik vám je let?

Tak to vám určitě neřeknu. A kdyby, stejně bych nemluvila pravdu, umělkyně totiž v tomhle vždycky lžou. Vlastně mnohdy ani nevíme, kolik nám je. Jsme totiž stále mladé...