Nová deska Armáda špásu je temnější a tematicky vážnější než předešlé, byť jí nechybí příznačná "jarovská" hravost.

Michael Viktořík (rap): Spojení slov Armáda špásu s příšerkami na obalu desky od Lely Geislerové je typický J. A. R. Hudba je temná jako ty příšerky, ale nechybí ani špás. Je to sranda mezi temnými stránkami duše.

Ota Klempíř (zpěv): Na temné otázky jsem tady já. Na desce najdete zkušenosti, poetiku, vztek, hrůzu, bolest, radost, barvy a různé hudební styly. Měl by to být zážitek, protože chceme lidi pobavit.

Hledáte někde zvláštní inspiraci k psaní textů?

Klempíř: Nikde ji nehledám, nefunguje tak, že bych si řekl: Teď napíšu něco o ženskejch, teď o grázlech a potom o komunistech. Jsou ale témata, která mě víc přitahují jako člověka. Pátrám spíš v podvědomí.

Kromě písňových textů se věnujete i poezii. Chystáte další básnickou sbírku?

Klempíř: Ne, ty dvě mi zatím stačí. Psát básně mě už nebaví, protože to trochu vyhořelo. Možná zkusím fejetony. Pokud na tom člověk není jako Leonard Cohen, tak psaní básní se podobá tomu, když vysypete solničku. Nemá skoro žádný dopad ani pro mě, ani pro nikoho dalšího. Doba mých básní je pryč.

Viktořík: Slyším prvně, že už nechce psát básně, ale rozumím tomu. Mnohem větší dopad má propojení jeho básní s muzikou J. A. R. Interpreti text posouvají dál, zhudebněné jsou lepší a konkrétnější.

Klempíř: Rozdíl je především v interpretaci. Psaní textů je příliš intimní proces, a když začínám psát, najednou si nemůžu lhát, protože to přede mnou neobstojí. Jsem k sobě upřímný, a pokud se to líbí i mým spoluhráčům, nesmírně mě to obohacuje.

Neuvažujete do budoucna o podobném projektu, jako byli úspěšní Sexy Dancers?

Viktořík: Možná, ale nechtěl bych být leaderem nějaké diskotékové nebo rockové skupiny. Podobně jako Ota vkládá do svých textů něco svého, i já potřebuji to své. V J. A. R. má každý své pole, které se propojuje s ostatními a nakonec z toho něco vyleze. Ve většině dobrý věci, tak proč to rozmělňovat.

Se Sexy Dancers měli J. A. R. společnou šňůru a když lidi přišli na Dana (Dan Bárta) s Darinou (Dara Rolins,) zjistili, že J. A. R. je něco úplně jiného. Na druhou stranu se díky propojování jednotlivých projektů členů skupiny spousta lidí proslavila...

Když jste tehdy ve třech zakládali J. A. R., čekali jste, že budete mít takový úspěch?

Viktořík: Nejlepší způsob, jak zakládat skupinu je, že je vám jedno, jak to dopadne. Každý z nás dělal něco jiného. Já jsem se mrcasil, chodil po diskotékách, kde mě obletovaly holky. Nic mě nezajímalo, jen jsem si chtěl zarapovat a užít noc.

Proč právě rap?

Viktořík: Nikdy jsem se neučil zpívat a zpívat ani neumím. Jsem speaker a Dj. Když jsem slyšel první rapy na začátku 80. let, chtěl jsem to dělat stejně jako třeba Public Enemy nebo Beastie Boys. Udělal jsem pár srandiček česky a potkal Otu, který měl čtyři pět textů. Řekli jsme si: Pojďme rapovat!

Od vydání alba Nervák uplynuly čtyři roky. Co se u skupiny J. A. R. za tu dobu změnilo?

Viktořík: Stalo se toho hodně. My sami jsme chtěli, aby kapela pokračovala. Z toho logicky vyplynulo, že půjdeme do další desky, proto jsme poslední dva tři roky postupně dávali materiály dohromady.

Kdo dal první impuls natočit novou desku?

Klempíř: Několik posledních let jsme energii dobíjeli i ztráceli za rozličných okolností. Deska nabízí průřez toho, jak to s námi vypadalo. Prostě naše mentální mapa...

Viktořík: Byli to v podstatě všichni. Roman Holý, kterého bereme jako producenta desky a komunikátora s firmou, v pravý čas zavelel. Kdybychom však neměli materiál pohromadě nebo nechtěli, nevyšlo by to. I tak práce zbytečně rok stála, desku jsme měli dělat už loni. Proč ale tlačit na pilu.