Svatava Antošová (1957) po gymnáziu v Teplicích a Střední knihovnické škole v Praze pracovala čtyři roky v teplické knihovně, poté se deset let živila jako strojírenská dělnice (1982-1992), v roce 1993 se stala redaktorkou Českého rozhlasu v Ústí nad Labem, v letech 1998-2001 pracovala v redakci časopisu Cosmopolitan, od loňska je opět knihovnicí v Teplicích.

Nadlouho jste se odmlčela - jak se o básnících v podobné situaci říká - a Vlčí slinu jste psala sedm let. Co se s vámi stalo? Do kratších básní se vám nechtělo? Nepsalo vám to? Vlčí slina vás tak pohltila, že na ostatní nebyl čas? Nebo jste měla jiné starosti, ty obyčejnější, jak se uživit a podobně?

Neodmlčela jsem se, psala jsem dál, jen mě od tvorby stále víc odváděla práce pro média a polykala všechnu moji invenci. Od druhé poloviny 90. let jsem měla rozdělané dvě zásadní věci - Vlčí slinu a prózu Dáma a švihadlo. Když ale sedíte v rozhlasovém studiu a pouštíte posluchačům na přání dechovku nebo píšete pořád dokola články o tom, jak mu to v posteli udělat deseti různými způsoby, a přitom jste ještě ke všemu lesba, tak máte ve svém nitru takový bordel, že odtamtud už žádnou pořádnou metaforu nevyškrábnete.

Takže jsem dala Vlčí slinu dočasně k ledu a zkusila si léčit rozpolcenost prózou. Kdybych ji měla trochu přiblížit - jednalo se o jakousi "lesbicko-killerskou parodii s autobiografickými prvky". Docela jsem se na ní vyřádila. Pomohla mi dostat ze sebe všechny ty nesmysly o kultu věčného plasticko-chirurgického mládí, sexuálním batmanství, vztazích stejně dokonalých jako slipy od Calvina Kleina či o úchylné rozkoši chatování. Někde uprostřed mi dal ten text facku a já místo další kapitoly napsala výpověď.

Následovalo osm měsíců bez práce, dvanáct týdnů "šlapání chodníku" s visačkou poštovní doručovatelky a pak znovu knihovna. Přesně po dvaceti letech, jako by můj život psal Dumas... Když byla Dáma a švihadlo hotová, mimochodem letos vyjde v olomoucké Votobii, vrátila jsem se k Vlčí slině. Bylo úžasné zjistit, že jsem schopná na ni opět navázat a prodrat se až na její dřeň.

Psala jste pravidelně do Cosmopolitanu. To je, připadá mi, dost daleko od vaší poezie. Co to pro vás bylo: hozená a zvednutá rukavice, zkušenost, obživa, potřeba zkusit něco jiného?

Prostor. Ze všeho nejvíc prostor, a ne malý, pro text, který je pro vás nový, tedy zajímavý, tedy obohacující. Můžete mu vtisknout něco ze sebe, na oplátku se zase naučíte, jak se vůbec takový úspěšný komerční časopis pro ženy dělá. No, a všude kolem vás pulsují myriády krásných holek... Když se ale ten prostor začne zužovat, začnete se dusit.

Zjistíte, že holky mají silikony a celulitidu, že ty, co jsou posypané pihami, si je nechávají laserem odstranit, a ty, kterým se pih nedostává, si je nechávají přidělat, že sex jako by jen zastíral neschopnost milovat, že jedna reportáž popírá druhou, že vedle propagace boje proti nošení kožešin na vás bohorovně juká reklama na ty nejdražší kožichy atd. Zbudou vám jen dvě možnosti: buď si ty silikony necháte udělat taky, nebo od toho koukáte mazat co nejdál.

Máte pro Vlčí slinu nakladatele?

Zatím jsem ho nehledala. Čtu ji na autorských čteních různě po republice - Praha, Olomouc, Teplice, Brno, Děčín, Příchovice... A v hlavě se mi přitom rodí něco jako trilogie. Tedy: Vlčí slina v sousedství dvou dalších, podobně laděných, volně provázaných skladeb. Teprve takhle bych to asi chtěla vydat. Už na tom dělám.