V písních se objevují decentní ohlasy flamenga, zaznívají v nich africké motivy a arabská melodika. Přesahy do jiných kultur, které jsou nejzřetelnější ve zpívaných skladbách, kde se mikrofonu chopil Christos Govetas, jsou patrné i v nástrojovém obsazení. Frisellovy kytary - střídá elektrickou s akustikou - doplňují nejen housle a z country převzatá steel kytara, ale také arabský oud, buzuki a africký buben džembe.

Ani to však nic nemění na tom, že se drží svého přístupu, nepokouší se zaujmout odvážnými kontrasty, ale snaží se skloubit všechny použité prvky do konzistentního celku. Byť Frisell ve skladbách použil i smyčky vytvořené z echovaných tónů zkreslené kytary, podařilo se mu udržet jednotnou linii alba, která dokonce ani nevybočuje z nálady předchozích desek Gone, Just Like A Train, The Willies a The Blues Dream.

Zkušený kytarista totiž uplatňoval všechny prvky s neobyčejnou opatrností a střídmostí, takže se mu je podařilo skloubit do organického celku, jako by syntéza vznikala přirozeně po generace. Frisellovi, který je fascinován americkou hudbou a jejím vývojem, se ve své tvorbě podařilo ukázat, jak může přirozenou kombinací prvků různých kulturu vzniknout kultura nová.

Bill Frisel: The Intercontinentals, Nonesuch/Warner Music, 70:34