Čtvrté album Black Holes & Revelations (Warner Music) potvrzuje, že Muse je skupina veskrze progresivní. Jestli ale dosud užívala vznešeného přídomku rocková, může o něj s novinkou přijít. Natáčela ji v New Yorku a jistě chodila po tamních diskotékách, kde se inspirovala všemi těmi zvukovými chemikáliemi, které současná taneční hudba využívá.

Muse totiž znějí jinak než na předešlých počinech. Posunuli se ve svém hudebním vnímání, pro zpestření přidali nádech flamenka v písni City Of Delusion, znělé forte piano do sladké balady Hoodoo a bigbít trochu obešli. Nejjistější jsou v písních, které připomínají minulost (závěrečná Knights Of Cydonia), na zbytku desky si užívají svobody. Talent v kapele nesporně zůstal, její novinka je velmi chutná.

Další trojice Keane proslula jako "kytarovka bez kytary". Rozumějte, její původní hráč na kytaru odešel ještě před vydáním debutu. Jelikož cítění formace zůstalo britpopové a nutnost mít v kapele nového kytaristu nebyla velká, spokojila se s pianem jako hlavním melodickým nástrojem a šlapala dál.

Na nové desce Under The Iron Sea (Universal Music) kytara sice zní, do sestavy ale nový muž nepřibyl. Jestliže byli Keane srovnáváni se skupinou Coldplay, měli nad nimi ještě loni navrch, protože byli živější. S novinkou se, žel, handicapy vyrovnaly, Keane vymačkali všechnu šťávu na debut a přes pár zajímavých melodických linek se jim jí na novinku nedostává. Místy se dokonce zdá, že jsou stejně mrtvolní, utahaní a nudní jako Coldplay, což je velmi špatná zpráva.