Jiří Šuhájek je mezi sklářskými výtvarníky pojem. Vymýšlel jako designér užité sklo, nejrůznější nápojové soupravy, mísy a vázy. Pro brněnskou motocyklovou Grand Prix navrhoval ceny, které má doma i božský rošťák na motorce Valentino Rossi. A vedle toho se věnuje skleněným objektům a plastikám a současně také kreslí a výborně maluje.

Mnohostranný umělec

Pražská výstava naznačuje mnohostrannost a všestrannost Šuhájkova nadání. Pozornému divákovi také neujde autorův imponující rozlet, směrující ho stále k náročnějším a vynalézavějším úkolům. Začínal kdysi komorními plastikami sedících lidských figur, které ve skle přinášely onu zvláštní expresivní figuraci, tak charakteristickou v 80. letech pro autorovy vrstevníky sochaře a malíře. V posledních letech pak vytváří unikátní mnohametrové plastiky, které překvapují a oslňují bohatstvím barev a tvarů.

Sám autor říká, že ho k tomu inspirovalo manýristické umění na dvoře císaře Rudolfa II., zejména obrazy Arcimbolda, které současníci označovali za "vynalézavé bizarnosti". Tato inspirace se týká zejména jeho několikametrových postav, symbolizujících roční období. Pro mnohé z návštěvníků bude jistě záhadou, jak tyto skleněné Golemy Šuhájek dostal do prvního patra pražského Paláce Adria. Ale činit nemožné patří k jeho přirozenému talentu.

Velké plastiky

Třímetrové skleněné plastiky jsou vlastně koláží, smontovanou z kovové kostry a barevného skla. Barokní hýřivost a manýristická fantazie se tu snoubí s moderním uměním. Okouzlena jimi byla i odborná veřejnost na Bienále skla v italských Benátkách v roce 1998, kde autor představil dvě ze soch a pořadatelé je umístili na čestná místa v Dóžecím paláci.

Někomu připadají tyto Šuhájkovy figury jako astronauti mimozemské civilizace, ale lze si je představit i jako pohanské idoly v nějaké svatyni bájné Atlantidy. Nápad Šuhájek rozvíjí dál. A tak vedle alegorií Čtyř ročních období najdeme na výstavě i objekty, připomínající téměř skleněné makety k Pianově a Rogersově dodnes šokující budově Centra Pompidou v centru Paříže.

Hořící keř je už v Šanghaji

Škoda, že v Praze není Hořící keř, instalovaný už ve vstupní hale hotelu v čínské Šanghaji. Zájemci se musí spokojit jen s fotografiemi v katalogu. Ale ty působí i tak podmanivě. Keř kdysi viděl židovský vůdce Mojžíš a z něho k němu promluvil Hospodin. Kurátorka výstavy Vlasta Čiháková-Noshiro výstižně napsala, že Šuhájkovi šlo o obecný symbol duchovní očisty - člověk prochází ohněm, má-li stvořit něco významného a objevného.

Keř, který navzdory ohni zůstane nespálen, by ale mohl být i výtvarníkovým osobním erbem a značkou. Ze žhavých plamenů vzniká sklo a sám Šuhájek stojí vždy od počátku až do konce při jeho zrodu, což není u sklářských výtvarníků vůbec běžné. Je to v mnoha ohledech dokonce sám technologický proces ve sklárně, který ho inspiruje k dalším výtvarným kreacím. Každý jeho skleněný objekt tak lze charakterizovat jako precizní řemeslo povýšené na velké umění.

Jiří Šuhájek: Hořící keř, Galerie kritiků, Praha, Palác Adria, 3. 6.-29. 6. 2003