Jak jste se dostala k překladu knížky Člověk bez osudu loňského nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze?

Desítky let jsem překládala téměř výhradně texty týkající se filmu: scénáře, titulky, komentáře, dialogové listiny, odborné studie. Sama jsem taky psala články, rozhovory, recenze atd. A překládala divadelní hry. Na beletrii mi jen málokdy zbýval čas. Tak se mohlo stát, že když mi před šesti lety jisté pražské nakladatelství nabídlo překlad Kertészovy knihy, nevěděla jsem o ní ani o jejím autorovi nic podstatného. Ale jakmile jsem se do té útlé knížky začetla poprvé, bylo mi jasné, že jde o šťastnou náhodu, pro mě v podstatě osudovou.

V čem?

Ten v první osobě vyprávěný příběh čtrnáctiletého židovského chlapce z Budapešti, který se v létě 1944 octl v Osvětimi a později v Buchenwaldu, je totiž s jistými obměnami i můj vlastní příběh. Imre Kertész je ročník 1929, já 1930. To, co zažil on, potažmo jeho románový hrdina v Budapešti po německé okupaci Maďarska na jaře 1944, jsem zažila já v - tehdy po Mnichově maďarských - Košicích v téže době. Mám na mysli deportaci do koncentračního tábora Osvětim.

Ihned jsem věděla, že tu knihu přeložit chci, i když jsem tušila, že to bude pro mě především psychicky velmi náročné. Ten text však ani jazykově není snadný, protože evokuje zážitky, názory, mentalitu, smýšlení sice velmi inteligentního, vnímavého a zvídavého, ale přece jen sotva dospívajícího chlapce, jehož styl a způsob vyjadřování není ani bezchybně spisovný, ale ani hovorový.

Kertészův text je mimořádný. Prostý ale s ohromnou vnitřní silou.

Je - řekla bych - žákovsky věcný, místy poněkud naivní, ba dokonce humorný až ironický. Zato však - slovy v knize často se opakujícího Chlapcova výroku "mohu potvrdit" - mohu právě z osobní zkušenosti potvrdit, že to, co dávno dospělý spisovatel Imre Kertész, veden dojmy, postřehy, úvahami a komentáři onoho sympatického puberťáka, sděluje čtenáři v roce 1975, kdy kniha po deseti letech psaní a následujících peripetiích konečně vyšla, je beze zbytků autentické, přesné, drásavě pravdivé.

Právě ten nesentimentálně věcný pohled na často krutá, bolestná až nesnesitelná fakta činí z jeho vyprávění literární dílo neobyčejných kvalit, které je bohužel navíc varovně aktuální dodnes, protože je současně obžalobou nejen holocaustu, ale jakékoli diktatury, totality, svévole, jakéhokoli ignorování svobody člověka a jeho práva na vlastní osud.

Knihu jste přeložila už před šesti lety. Proč tedy vyšla česky až začátkem letošního roku?

Protože mezitím to první nakladatelství přestalo vydávat beletrii, druhé, které ji chtělo vydat, udělalo bankrot, a až to třetí - Academia - se Kertészovy knihy definitivně ujalo už řadu měsíců před zprávou o Nobelově ceně.

Říkáte, že hrdinovy dojmy a postřehy zcela autenticky vystihují fakta. V čem podle vás spočívá výjimečná literární kvalita této knížky?

Zřejmě v autorově tvůrčí invencí, v jeho uměleckém nadání. Shodou okolností to mohu demonstrovat na konkrétním a velmi osobním příkladu. V nakladatelství Prostor vyšla nyní moje vlastní knížka vzpomínek, vzniklá z iniciativy a za vydatné spolupráce Pavly Frýdlové, nazvaná Jsem, protože musím..., jejíž část tvoří deník, který jsem jako čtrnáctiletá psala v lágru formou dopisů svému otci. Z hlediska obsahu je vlastně srovnatelný s Kertészovým Člověkem bez osudu. Ale je to jen autentický dokument doby, osobní výpověď, nic víc. Ani později jsem neměla umělecké nadání ani ambice...

Někdo třeba namaluje cirkusového klauna, který se mu zdá zajímavý, bude to možná docela slušný obraz, podobizna cirkusáka, ale nebude to umělecké dílo. Zatímco totéž od Františka Tichého je výsostné umění... Talent se halt "v apatyce" nekoupí.

Dá se mluvit o poučení či morálním poselství, které ztělesňuje hrdina Kertészovy knihy? Omlouvám se za otázku, ale odnesla jste si vy nějaké poučení z koncentráku?

Jistě a není toho málo. Kertészův hrdina chce především vědomě "pokračovat ve svém nepokračovatelném životě": už nikdy se nevzdát svého práva na vlastní osud, ani možnosti nést za něj taky plnou zodpovědnost. Já jsem snad skromnější. Mě ty lágrové zkušenosti na celý život přesvědčily o tom, že vždy a všude potkám hodné a slušné lidi, zejména tam, kde to nejmíň očekávám. A že nemám právo fňukat, dokud budu mít hrnek čisté vody, kdykoli mám žízeň.