Článek
Spolupracoval s Ali Farka Turém, Afro Celt Sound Systemem i Tinariwen. Jeho tvorba mu přitom stále přináší úspěch, poslední album Mighty ReaArranger bylo stejně jako předchozí Dreamland nominováno na dvě ceny Grammy.
Co pro vás znamená world music - zejména marocká hudba?
Znovu mě utvrzuje v tom, že se pořád učím a zůstávám studentem. Když jsem se naposled vrátil z Afriky, zase jsem si uvědomil, že ani po třicet pěti letech své kariéry nemohu mysle, že jsem dokázal všechno. Vím, že jsem nedokázal nic. V hudbě existuje tolik cest jimiž je možné jít. Ale já jsem si to takto vždycky přál, hledal jsem vodítka.
Co vás ale zaujalo právě na saharské hudbě?
Nevybral jsem si ji vědomě, chytil mě její zvuk a použité stupnice. Je velmi novátorská a oduševnělá. Čerpá jednoduché krásy opravdového života tak vzdálené současnému americkému a západoevropskému hudebnímu sentimentu. První, co bych rád řekl o marocké hudbě a také o hudbě z Mali a Nigeru nebo o hudbě Tuaregů, je její blízkost blues. Tam leží domov blues. Proto se chci věnovat západoafrické hudbě a modifikovat ji. Pro hudebníka je fantastické tam být.
Blues je vaší celoživotní láskou, i Led Zeppelin začínali jako bluesová kapela a vrátil jste se k němu v půlce devadesátých let s bývalým kytariostou Led Zeppelin Jimmim Pagem na desce Walking Into Clarskdale.
Blues mí dává prostor, ve kterém mohu zpívat, jak zpívám, využívat blue noty. Mohu taky zpívat country, občas jsem to dělal a bylo to docela působivé, jak stárnu, snažím se využívat veškerý možný prostor, ale velmi lákavé je pro mě především stále těsnější propojení s západoafrickou hudbou je pro mě velmi lákavé.
Budete na koncertě improvizovat?
Rozhodně, improvizace je nadřazená všemu. I při psaní vycházím z ní vycházím. Klíčové je mít prázdné plátno, na kterém pracujete.
Vy neskládáte u piana?
Ne, i když občas u něj sedím. Někdy pracuji s jedním, někdy se dvěma a někdy se všemi členy kapely, necháme se unášet proudem, ale někdy se vracím zpátky, všechno si nahráváme a já k nahrávkám zkouším různé vokály. V úplných počátcích, při práci na prvních dvou deskách, dokud ještě nebyly ani kazetové magnetofony, jsem si všechno, co jsem si zkoušel, musel zapamatovat nebo základy s naživo přimíchanými vokály přetáčet z kotouče na kotouč.
Co budete hrát na festivalu?
Mám velmi talentovanou kapelu, velmi expresivní, velmi vášnivou, takže to bude hudebně velmi dynamická a výbušná show, dotkne se mé vlastní historie i úspěšných děl, kterých jsme vytvořili společně, bude to melanž plná šťávy. Je velmi vzrušující tento rok jsme měli dvě nominace na Grammy, jsem velmi hrdý, když je naše hudba přijímaná s takovým nadšením americkým středním proudem.
Zmiňoval jste vlastní historii. Máte na mysli Led Zeppelin nebo vaše sólová alba?
Oboje.
V půlce devadesátých letech jste na živé desce No Quarter starý materiál hodně přepracoval, když vás a Page doprovázeli hudebníci ze středního východu. Pokračujete v tomto radikálním přístupu?
Z doby Led Zeppelin hraji několik skladeb, ale dál jej modifikuji. Odezva je přitom velmi dobrá. Když vidíte Boba Dylana, jeho Masters Of War, hraje je pokaždé jinak než to udělal v roce 1964. Píseň je potřeba zpřítomnit, vytvořit novou zvukovou verzi pro současnost, která zachová sílu a intenzitu.
Co pro vás znamená vaše vlastní historie, alba, která jste natočil s Led Zeppelin, nebo později sám?
Jsou to milníky na místech, která jsem navštívil, ale možná je důležitější, co znamenají pro vás než pro mě.
Nedávno jsem poslouchal nějaké bootlegy Led Zeppelin, skvěle zachycovali proměnlivost vystoupení. Led Zeppelin byli kapelou s mnoha fasetami a řadou různých inspiračních prvků. Pro mě představovali úžasnou výpravu na cestě, jež se neustále měnila.
Budete ještě někdy zpívat se svými spoluhráči z Led Zeppelin?
Nemyslím si to, občas se sice vídáme, ale i ostatní si říkají, jestli bychom mohli být lepší než jsme byli tehdy. Odpověď samozřejmě neznám, ale vím, že jsem byli plní vášně a tvrdě pracovali, abychom se dostali na místa, která jsou absolutně ohromující. Možná forma hudby, kterou jsme si vybrali, se už nehodí do dnešní doby, nevím, ale nedokážu si představit, že bychom se nyní dali dohromady.
Důvod proč Led Zeppelin už neexistují, je prostý, už nežijí všichni členové. Když si poslechnete jakoukoli nahrávku, můžete slyšet, jak John Paul Jones a Jimmi Page spolupracovali s Bonzem (bubeník John Bonham, který zemřel v roce 1980, když se opilý zadusil zvratky). To bylo úplně neuvěřitelné.
Jak si vybíráte muzikanty do kapely, jejíž obsazení se mění?
No změnilo se třikrát za 25 let a vždycky v tom hrála roli náhoda a vždy jsem se díval po jiných osobnostech, protože v různých dobách fungují různé kombinace, což závisí na tom, čemu jsem se věnoval. To, co dělám nyní, perfektně odpovídá místu, na které jsem dospěl v tvůrčím procesu. S Charliem Jonesem v době Now & Zen a Manic Nirvana to bylo více elektronické..
Zrovna tato alba poslouchám, protože připravuju box Nine Lives s 9 CD a DVD z mých sólových alb. Remixoval jsem pro něj nějaký materiál z roku 1993, který zní fantasticky. Skutečně se povedl, je velmi dobrý. Ale jak bubnoval Phil Collins (na sólovém debutu Pictures At Eleven z roku 1984 - pozn aš) bylo taky neuvěřitelné.
Uvažujete, že byste se více věnoval elektronice, která se často spojuje s world music?
Ne, i když v mé skupině skupina The Strange Sensations zní hodně elektroniky od Johnnyho Baggota a líbí se mi, co dělají Massive Attack, s bubeníkem a hráčem na klávesy z Portishead vytvářejí velmi dobré groovy. Elektroniku jste používal už na Physical Graffiti. Ale elektroniku používáte všude. Je to jen otázka, jak používáte různá hudební aditiva, prvky abyste vytvořili velký obraz.
Nepokoušíte se dotknout nových oblastí?
Teď už ne, chci jen pokračovat a rozvíjet to, co dělám.
Kde berete energii pokračovat?
Vím, že roky plynou, ale necítím se unavený ani starý, protože energie hudby a lidí, s nimiž dělám, je silná a čistá. Baví mě zpívat a nevidím žádný lepší způsob, jak to dělat. Ale dlouhá turné mohou být únavná. Proto taky jezdím maximálně pětitýdenní šňůry. V Evropě jsou i ty náročné. střídáte vlak autobus, vlak, letadlo, autobus, letadlo a zase vlak, autobus, letadlo. Na druhou stranu jsou turné fajn, získal jsem na nich hodně přátel a rád se s nimi znovu setkávám, koncerty představují dobrou příležitostí.
Stále je taky hodně pohodových lidí, s nimiž jsem ještě nezačal spolupracovat. A vždycky si s sebou beru knížku, hodně čtu. Inspiruje mě to stejně skvělí lidé, které potkávám, nebo ženy za nimiž se musím ohlédnout. To vše s úpolu s ironií a humorem vplétám do textů písní.