Vaše texty zalidňují především autoři školní a dětské četby a jejich literární postavy. Vznikly ty povídky ze vzdoru, protože vám povinné knížky byly protivné, anebo z radosti, co se s nimi všecko dá v té dnešní postmoderně udělat?

Asi bych nic nedokázal napsat ze vzdoru. Spíš jsem si k některým autorům, kteří mě ve škole nudili, potřeboval najít cestu. Když jsem zjistil, jak se Janu Nerudovi zapalují lýtka - a pro můj prožitek je lhostejné, nakolik jsem si to vymyslel a nakolik to tak doopravdy bylo -, získal jsem klíč k některým jeho textům.

Jiří Žáček o vašich textech píše v doslovu jako o apokryfech - měl jste tenhle žánr na mysli, když knížka vznikala?

Když jsem psal, myslel jsem na úplně jiné věci, než jsou literárněvědné pojmy.

Přiznám se, že mě vaše "tajná kronika" dokonale zmátla obalem: myslel jsem, že jde o nějako studii rychlošípackého fenoménu, a ony to jsou povídky. Stejně tak ilustrace, které se tlačí do Neprakty. Nechci moralizovat, ale není právě tohle riziko postmoderny: vypůjčovat si a napodobovat cokoliv bez ohledu na autora?

Určitě. Snažil jsem se to ale dělat s citem a nejít proti předloze - všechny moje povídky jsou zároveň smeknutím klobouku před svými předlohami, včetně té titulní, kde Mirek Dušín přijde o panictví.

První texty vznikaly, když vám bylo šestnáct, a stylisticky jsou bravurní, to tedy klobouk dolů - kde jste si brousil styl, kdo byl vaším mistrem?

Díky. Mám rád Hellerovu Hlavu 22, taky Márquezových Sto roků samoty, Nabokovovu Lolitu, něco z Dostojevského... V české literatuře se mi líbí Václav Hrabě.

Teď studujete v Praze žurnalistiku. Dá se podle vás psaní, ať už povídek nebo novinových článků, naučit nebo aspoň přiučit ve škole?

Psaní novinových článků asi ano, psaní literatury ne.

Píšete do internetového měsíčníku Dobrá adresa. Musíte se jako beletrista krotit, když se měníte v novináře?

Ani ne... Nemyslím, že je to problém. Řidič se podle mě taky nemusí krotit, když jde někdy pěšky.

A propos: jak hodnotíte virtuální prostor? Co textům bere, co jim dává?

Dává jim nekonečný prostor, a tím pádem jim bere hierarchii, prestiž. Každý si může na internetu založit svůj časopis, blog, rozšiřovat svoje texty skoro po celém světě. Tím pádem, když hledáte na webu kvalitní literaturu, musíte se pročíst spoustou nesmyslů. Omezený prostor tištěných médií má výhody a nevýhody nastavené opačně.

Líbí se mi průniky obou světů, třeba Ostravak Ostravski nebo internetové pokračování dávného časopisu Divoké víno.

Sedí vám žánr povídky, anebo byste se, jak nadhazuje Jiří Žáček v doslovu, ochotně pustil i do "tisícistránkového tlustospisu"?

Povídky mám rád, tisícistránkové tlustopisy jsou zatím mimo moje schopnosti a touhy.

Rozhlížíte se po současné české literatuře? Pokud jste mi někoho připomněl, tak Jonáše Tokarského a jeho Alchymické dítě a jiné povídky: hrou s cizími texty, stylistickou úrovní, humorem...

Moc se nerozhlížím. Snad jenom s kamarády, co taky píšou, si navzájem čteme texty. Ale jestli vaše otázka nemíří jenom k okruhu mých vrstevníků, tak nedávno se ke mně dostala jedna knížka Jiřího Drašnara, a moc se mi líbila.