Článek
Později se vrhla na hudební experimenty, pohrávala si s elektronikou, samply a taneční hudbou, šimrala přízeň fanoušků. Ty skalní nikdy neztratila. Ti původní, kteří k formaci pozbyly důvěry, se jistě rádi přidají s poslechem novinky Riot City Blues.
Kapela se na ní totiž vrací do poloviny 90. let, do období, kdy ji britské hudební časopisy považovaly za možnou nástupkyni Rolling Stones. Jako tehdy, i dnes si přisvojila jejich rock´n´rollovou špinavost, lenost i neodolatelnou prostopášnost. Bobby Gillespie zpívá o nekonečném mejdanu a podivných postavách, které k němu patří co svět světem stojí.
Z desky dýchá bigbítová upřímnost. Zní mladě a zároveň velmi zkušeně. Jako by ji nahrála parta sedmnáctiletých kluků, kteří se inspirovali muzikou konce šedesátých let, mají chuť do ní naroubovat zvuky sobě milých nástrojů a ve studiu pootočit čudlíkem, jenž ve výsledku umí vykouzlit zvuk jako z koupelny. Námitka, že je to příliš omšelé, není na místě. Zasazeno do kontextu současného rocku je právě takové ohlédnutí zcela "in". Tím spíš, když se Primal Scream vrátili ke zlaté hroudě.
Primal Scream: Riot City Blues Sony BMG 2006, 41:52