Později se vrhla na hudební experimenty, pohrávala si s elektronikou, samply a taneční hudbou, šimrala přízeň fanoušků. Ty skalní nikdy neztratila. Ti původní, kteří k formaci pozbyly důvěry, se jistě rádi přidají s poslechem novinky Riot City Blues.

Doporučené články

Kapela se na ní totiž vrací do poloviny 90. let, do období, kdy ji britské hudební časopisy považovaly za možnou nástupkyni Rolling Stones. Jako tehdy, i dnes si přisvojila jejich rock´n´rollovou špinavost, lenost i neodolatelnou prostopášnost. Bobby Gillespie zpívá o nekonečném mejdanu a podivných postavách, které k němu patří co svět světem stojí.

Z desky dýchá bigbítová upřímnost. Zní mladě a zároveň velmi zkušeně. Jako by ji nahrála parta sedmnáctiletých kluků, kteří se inspirovali muzikou konce šedesátých let, mají chuť do ní naroubovat zvuky sobě milých nástrojů a ve studiu pootočit čudlíkem, jenž ve výsledku umí vykouzlit zvuk jako z koupelny. Námitka, že je to příliš omšelé, není na místě. Zasazeno do kontextu současného rocku je právě takové ohlédnutí zcela "in". Tím spíš, když se Primal Scream vrátili ke zlaté hroudě.

Primal Scream: Riot City Blues Sony BMG 2006, 41:52