Od Beuyse nečekejte snadné odpovědi

Vždy elegantní Čechoslovakoameričan se ve 30. letech během studií dostal z Prahy do Spojených států, kde pak natrvalo zakotvil v New Yorku. Dotáhl to až na post ředitele slavného Guggenheimova muzea, v jehož čele stál v období 1961-1988 čili dlouhých sedmadvacet let.

Setkal jsem se s ním na Documentě v německém Kasselu v roce 1964, kde vystavoval. To, co jsem viděl, pro mě byl šok. Moje první reakce vůči němu byla zcela záporná. Nic mi to neříkalo. Dokonce se mi zdálo, že to je až nacistické umění. O dvanáct let později jsem viděl jeho instalaci v Německém pavilónu na Benátském bienále. Až tady jsem pochopil jeho velikost a v duchu jsem si řekl, že jsem byl úplný idiot. Šel jsem za ním a nabídl mu výstavu v New Yorku.

Ne. Reagoval značně opatrně. K muzeím měl nedůvěru. Ale nechal se přesvědčit na další schůzku, která se už konala v New Yorku. Prošli jsme spolu slavnou spirálou v Guggenheimu. Já nic neřekl, on nic neřekl. Pak v baru jsem se ho německy zeptal, zda ta výstava bude. Řekl: "Ja", a vše tím bylo dohodnuté.

S Beuysem bylo všechno složité. Pro něj představovala tvorba a výstava totéž. Na instalaci mu neskutečně záleželo. Expozice pro Guggenheim se stala jedním velkým uměleckým počinem. Do detailu mu záleželo na tom, co kde bude a proč. Tak jsem ho nechal být a řekl jsem svým lidem, že se mají řídit podle jeho instrukcí. Požadavky na architektonické řešení měl značné a já jsem disponoval jen omezeným rozpočtem. Vzrůst nákladů jsem musel vysvětlovat správní radě. Ale výstava se povedla.

Asi jako já na té Documentě. Byl to šok. Někomu vadilo, co dělá, jiným zase, že byl kdysi dávno v Hitlerjugend. Publikum prostě řádilo. Lidi chtěli dokonce vrátit vstupné. To není přece umění! křičeli na nás. V prvním okamžiku to byl naprostý skandál. Až později se ukázalo, že šlo o výjimečnou a průlomovou výstavu, na niž je Guggenheim dodnes hrdý.

Myslím, že dnes už publikum nezuří, když uvidí Beuyse. Dvacet let po jeho smrti v tom není nic radikálního nebo popuzujícího. Už další generace ho budou brát stejně, jako my dnes obdivujeme impresionisty, jejichž obrazy lidi kdysi urážely, a pro nás to je harmonické umění. Jeho odkazem se stalo to, co zůstalo po výtvarných akcích. Měl až magickou schopnost oživit mrtvou matérii, což v těch předmětech nějak natrvalo zůstalo.

Nešlo mu o tvorbu pro muzea a umělecký trh, ale o něco, co souvisí přímo se životem. Ale vždy se vyjadřoval v metaforách, takže od něj jako umělce nečekejte nějaké jednoznačné a snadné odpovědi.

Tak o to právě jde. (Smích) Podívejte se zpět na vývoj umění. Existovalo dlouhé období, kdy obrazy a sochy reprodukovaly představu něčeho krásného. Boha, andělů, madony... Později se zjistilo, že umění nemusí být jen esteticky pohledné. Takový je třeba Goya. A moderní doba přišla s tím, že malování může být jako hudba, že nemusí nic konkrétního zobrazovat. A pak se objevil Beuys a řekl, že prosté předměty z obyčejného světa mohou sloužit k uměleckému vyjádření, ale musíte je dát nějak dohromady a ozvláštnit je, což vyžaduje cit a kreativitu.

Můžete mi pochopitelně oponovat: Jak se pak ale dá rozpoznat, co na tom umění je a co není. Na to je bohužel jediná odpověď: Kvalita umění není objektivně dokazatelná.

Znali jsme se opravdu dobře. Já jsem se kvůli Němcům nevrátil do Evropy, takže jsem byl vůči nim vždy opatrný. Ale musím říci, že to byl jeden z nejmravnějších a nejčestnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Když v roce 1986 zemřel, byl jsem opravdu zdrcen. Všechno dělal upřímně. Byl přesvědčen o tom, že každý z nás je nadán tvořivostí, že to je v člověku zakódováno jako součást našich instinktů. Což ale neznamená, že každý se může stát velkým umělcem.

V kreativnosti viděl samu podstatu člověka a rozhodně tvrdil, že umělecký talent není omezen na několik málo vyvolených.

Myslím, že věřil tomu, že jeho umění je pro každého. Jestli měl ale pravdu, to je úplně jiná otázka.