Jaký máte celkový pocit z letošní soutěže hraných filmů?

Že jsem v soutěži hraných filmů, kterou naše porota hodnotila, viděl sedm snímků pro děti a osm pro mládež - a vůbec jsem se nenudil. A také jsem si uvědomil, jak je těžké určit, který film je ještě pro děti a který už pro mládež. Příjemně mě překvapila vysoká filmařská úroveň soutěže, ale zarazila mě délka filmů: většinou trvají kolem dvou hodin. Z reakcí dětí v sále jsem cítil, že je to pro ně dlouhé, a souhlasil jsem s nimi. Tvůrci i producenti by měli víc myslet na to, pro koho točí. Děti jsou nároční diváci, a s čím nejsou spokojeni, to dají jednoznačně najevo.

Vedli jste v porotě dramatické diskuse, nebo jste se shodli snadno a jednoznačně?

Snadno jsme se shodli na vítězných filmech, které dost převyšovaly ostatní, dramatičtější to bylo u dalších cen. V Létající třídě se německým tvůrcům podařilo skloubit všechno - kvalitní scénář s poutavou režií, kamerou a dalšími profesemi. Vztah učitele a žáků, který se objevoval i v jiných filmech, tu byl skvěle propracovaný. Hledali k sobě navzájem cestu a to považuji za ohromně užitečné. Bílý oleandr, který vyhrál v kategorii pro mládež, měl zase skvělou postavu hlavní hrdinky, která navzdory složitým životním podmínkám - matka je ve vězení a ona střídá pěstounské rodiny i dětské domovy - dokáže vyrůst v silnou osobnost, samostatnou a nezávislou dívku. A přiznám se, že jsem na festivalu dětských filmů nečekal hereckou účast Michelle Pfeifferové a Renée Zellwegerové. Obě hrají civilně a přesvědčivě.



Jak obstály v soutěži české filmy?

Bohužel nezaujaly porotu ani diváky. Přitom jsme o nich dlouho diskutovali, porotci z ostatních zemí nechtěli hostitelskou kinematografii ošidit. A shodli jsme se na tom, že jak pohádce Čert ví proč, tak filmu Zatracení škodí překomplikovanost, zbytečně složitě vyprávěný jednoduchý příběh. Jako by Roman Vávra i Dan Svátek chtěli natočit něco jiného, než látka nabízela.

U pohádky pro mě bylo největším zklamáním, že ji víc než tisícovka dětí v kině nadšeně přivítala, ale pak při projekci byly reakce nepatrné. Bylo vidět, že je obrazově nepřehledná, cítil, ale islyšel jsem v sále, že se děti špatně orientovaly v prostředích.

Mohou dnes filmy pro děti a mládež obstát v běžné distribuci?

Oba vítězné určitě, u ostatních je to složitější. Většina filmů se zabývá intelektuálním hodnocením světa, ale je v nich málo fantazie a prakticky úplně zmizel humor. Umělecké ambice tvůrců často doslova válcují sdělení. Čekal jsem salvy smíchu a za celý týden jsem se nedočkal, což je třeba u české pohádky na pováženou. Je mi to moc líto, humor by ve filmech pro děti chybět neměl! Ale kde je dnes Knoflíková válka a kde jsou Páni kluci? Mrzí mě, že se česká tvorba i distribuce v posledních letech na děti vykašlala, a mám teď hroznou chuť pro ně něco natočit, vyhovět té evidentní touze bavit se a smát.

Jak hodnotíte celý festival?

Jsem nadšený, nabitý energií z filmů i dětí, těch patnáct filmů mě nezabilo, ale ohromně posílilo. A nadchla mě i organizace, měli jsme všechno a nikdo nás přitom do ničeho netlačil. Byl tu obrovský klid a pohoda, cítil jsem se svobodný: nemusel jsem si dělat starosti, koho potkám, kdo uvidí, že jsem si pokecal sako nebo dal o skleničku víc. Myslím, že tuhle pohodu, uvolněnost a klid by si měl festival i do budoucna zachovat.