První dáma české opery tentokrát nevsadila na "hitové" árie, které jsou notoricky známé, ale spíše na ty, které z operních i koncertních jevišť a pódií zaznívají málokdy nebo i téměř vůbec.

Nedočkali se ani zájemci o role smetanovské nebo dvořákovské, Urbanová "zůstala" po celý večer jen v Itálii, a to i ve třech přídavcích. V první půli recitálu zazněly jak dvě méně známé árie Adriany z Cileovy Adriany Lecouvreur, árie Normy ze stejnojmenné Belliniho opery a árie Fidelie z Pucciniho dnes takřka neuváděného Edgara.

Důvodem, proč zvolila tento místy nevýrazný repertoár, je, že právě připravuje s těmito áriemi nové album.

V druhé polovině večera šlo už (s výjimkou Catalaniho La Wally) o hudbu důstojnější, ať už z Pucciniho Turandot a Manon Lescaut či Mascagniho Sedláka kavalíra (Santuzza).

Orchestr dostal velký prostor

Urbanová měla po celý večer svou obvyklou výbornou hlasovou formu, jen začátkem koncertu se chvílemi potýkala s intonací. Kromě tradičně kvalitního dramatického oboru prokázala, že si umí se ctí vyhrát i s lyrikou. Publikum to ocenilo ovacemi ve stoje.

Pěvkyni doprovázel Orchestr opery pražského Národního divadla pod taktovkou zkušeného divadelního praktika ze Slovenska Ondreje Lenárda. Těleso dostalo během večera až překvapivý prostor (předehry, mezihry, intermezza - celkem sedm čísel!) a ne vždy obstálo na jedničku. Vůbec nejrozpačitěji dopadlo úvodní číslo, prolog k Boitově opeře Mefistofeles, které kdyby vůbec nezaznělo, bylo by lépe. Jinak je škoda, že několikrát, když se sólistka snažila modelovat pianissimové pasáže, s Lenárdem to ani nehnulo a nechal ji orchestrem vesele překrýt.