Dnes zejména kvůli tomu, že se z něj vysílá jedna z nejoblíbenějších talk show Jana Krause Uvolněte se, prosím. "Jsem tomu ráda, je to pro nás reklama. Lidé si pak naše divadlo zapíšou do paměti. V první řadě jsme ale taneční divadlo," říká žena, která svůj čas dělí mezi pohyb a svoje dvě děti.

Je na ně sama, rozváděla se, když byly mladšímu Martinovi dva roky. Z druhého manželství jí zbyly děti, z prvního jméno. "Podnikatelské prostředí nemá pro kulturu příliš velké pochopení," říká s nadsázkou o svém druhém manželství. To první, pětileté, s hercem Františkem Kreuzmannem, považuje za krásný čas. Ale obě ztroskotala ze stejného důvodu - nechtěla se vzdát práce. "Tuhle moji přezaměstnanost muži těžce snášejí," usmívá se trochu hořce. "Ale už jsem se smířila s tím, že v tomhle životním období nemohu mít stálý vztah."

Yvona Kreuzmannová založila a vede občanské sdružení Tanec Praha, které provozuje dnes už slavnou žižkovskou scénu Divadlo Ponec. Je manažerkou v taneční oblasti. Její práce spočívá mimo jiné v umění vyjednávat a shánět peníze. Její všední den začíná v sedm ráno a končí kolem jedné v noci.

Začala pozdě

Odmalička tíhla k pohybu, cvičila sportovní gymnastiku a akrobacii. Dodnes závodně hraje volejbal. Po střední škole pracovala chvíli v Čedoku a studovala VŠE. Táhlo ji to ale jinam. A tak jako neprofesionálka sebrala odvahu a po roce příprav se přihlásila na pražskou AMU ke studiu tance. Uspěla napoprvé.

"Nikdy mě nelákala představa drilu u tyče nebo klasických společenských tanců. A pro současný tanec, ke kterému jsem se dostala, je sedmnáct ideální věk, protože už trochu něco víte o světě, dozráváte v osobnost, a to se na výrazu těla samozřejmě projeví. Chodila trénovat šestkrát týdně, protože tanec ji naprosto uchvátil. "Objevila jsem v něm nečekanou a dokonalou souhru duše a těla," vzpomíná. "Vaše myšlení se vám, pokud se patřičně uvolníte, odrazí v pohybech těla. Otvírá kreativitu. Měl by se vyučovat na školách, skvěle podporuje rozvoj osobnosti, protože vrací děti k jejich přirozenosti. Zvlášť ty z města."

Festival neustále čelí překážkám a nejen těm finančním. "Letos jsem si chtěla pronajmout Staroměstské náměstí nebo Můstek. Všude už ale byli fotbalisté. Když ale chtějí páni radní kulturu do ulic, musejí jí to nějak umožnit," rozčiluje se Yvona. Možná je to tím, že muži nemají k tanci takový vztah jako ženy? "Ale prosím vás, to je předsudek! Je škoda, že je tanec v našich zemích vyhrazen spíš ženám. Muži jsou skvělí tanečníci! Mužský tanec, to je energie, dynamika a obrovská síla," říká.

Na deprese není čas

Sama zatím energii čerpá hlavně ze svých dětí. Starší Bára je pohybově nadaná, mladší Martin, který má sklony k hyperaktivitě, má zase dobrý hudební sluch. Odmalinka obě vedla ke spontánnímu vyjádření a k radosti z pohybu. A i když ji nepřetržitý kolotoč aktivit kolem organizace festivalu a doslova kříšení z trosek divadla Ponec stál dvě manželství, ty samé aktivity jí zase nedovolí propadnout se do depresí. Není na ně čas.

Když ráno kolem sedmé vzbudí osmiletou Barušku a sedmiletého Martina, udělá jim snídani a odveze je do školy. Pak hurá k počítači. Už pár let obrazovka jejího počítače svítí v obýváku, nikde jinde další nemá, ani v kanceláři.

"Od chvíle, kdy přišly na svět děti, jsem si udělala detašované pracoviště doma a myslím, že to je jedno z nejlepších řešení, které matka může zvolit. I když mám chůvu na hlídání, osobní kontakt s dítětem je přece jen delší, než když jdu na osm hodin pryč."

Kolem čtvrté vyzvedne děti. Někdy je bere s sebou na trénink či zápas ve volejbalu, jindy je odveze na kroužky.

"Bára i Martin hrají na flétnu a baví je pohyb. Potom se snažím s nimi udělat úkoly, což se daří tak dvakrát do týdne. Chvíli s nimi pobudu a pak zase do divadla. Když se vrátím tak, že jim stihnu dát pusu na dobrou noc, je to skvělé. Jinak je musí uložit babička nebo chůva. Já si pak ještě otevřu počítač a tak do jedné plánuju a vymýšlím. Děti už spí, doma je klid a já jsem noční můra. Vyhovuje mi to tak."