MacKaye však především stál u zrodu hnutí straight edge, které dalo tvrdému jádru amerického punku pozitivní náboj: nejenže zdůraznilo společenský aspekt tvorby, ale především přineslo ideu odmítání drog a alkoholu. Název dostalo podle jedné z písní Minor Threat. Ian MacKaye dnes vede skupinu Fugazi, která před dvěma lety vystoupila i v Praze.

Jak vás napadlo uplatnit ideu straight edge zrovna v punku, který je s pitím a drogami spojován?

Domnívám se, že byste neměl hovořit o punku nebo rocku, protože drogy a alkohol patří k lidstvu. Nepijí jen punkeři, ale lidé všech vrstev. Za to, že právě punk je považován za nihilistický a destruktivní, může způsob, jímž ho ukazují média. Ale když jsem v roce 1979 o punku slyšel poprvé, přinášel především osvobození, představoval alternativu nejen k hudbě a k umění, ale i k politice a k sexualitě, k většinové společnosti. A ta je v Americe spojena právě s chozením do barů a pitím. Já jako punker však odmítám hlavní proud. Pro mě bylo na punku důležité právě ono rebelství. Pravdou je, že řada lidí, kteří se účastnili punkového hnutí, byla alkoholiky a narkomany. Snažil jsem se je upozornit, že svým chováním podléhají hlavnímu společenskému proudu.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl nepít?

Pro mě to nebylo nějaké rozhodnutí, já prostě nepiju. Není to podmíněné náboženstvím, které by dávalo takovýto striktní příkaz, ani to nevyplývá z toho, že bych potřeboval přestat pít a brát drogy. Já se jenom rozhodl nepít, nezačít pít, připadalo mi to drahé, nudné a nebezpečné. Neviděl jsem pro to žádný důvod, protože mám dost jiných věcí na práci. Řadě lidí to připadá obtížné, ale není tomu tak. Je to docela přirozené.

Byla Straight Edge programová píseň? Psal jste ji nebo jiné s tím, že jste chtěl ovlivnit své posluchače?

Chci být upřímný sám k sobě. Nikdy jsem se proto sám nepokoušel věci pojímat schematicky, nedělal jsem si plány, o čem píseň bude. To není dobrý způsob, protože to navozuje dojem, že je tu nějaká formulka. Jenomže já nevěřím, že život běží podle nějakého plánu. Všechny písně, které píšu, říkají, co si myslím, a doufám, že i dalším lidem budou moje myšlenky blízké, že se takto spojíme ve větší komunitu. Když poslouchám hudbu jiných autorů, taky mám pocit, že jsem součástí nějaké větší rodiny. Některé písně mě přitom zaujmou, protože jsou blízké mému myšlení, jindy mě upoutá způsob, jakým jsou podány. Straight Edge jsem napsal v roce 1980. Vyjadřovala a dosud vyjadřuje, co cítím. Ale je jen jednou písní z nějakých dvou set, které jsem napsal. A nepřinášela jen jedinou myšlenku, kterou jsem měl v hlavě. Nejsem jenom straight edge, jsem především člověk.

Jsou Fugazi politickou kapelou?

Nehodnotím kapely, jestli jsou politické, takové nebo onaké. Hudba nepotřebuje být zařazovaná, je druhem jazyka, přirozeným způsobem komunikace. Samozřejmě je naše hudba politická, protože všechno je politické, stejně tak je spirituální, protože vše je spirituální. Já v písních jen reaguji na věci.

Myslíte si, že pořád reprezentujete punk?

Nikdy jsem nepřestal být punk, protože pro mě punk představuje svobodný prostor, do kterého může každý vstoupit a v němž může uplatnit nové myšlenky a svou kreativitu. Proto se také dívám na Fugazi jako na punkovou kapelu, i když si lidé pod pojmem punk spíš představí kluka s čírem, který sedí na chodníku. Punk je velmi vágní termín, o němž nikdo neví, co přesně znamená. Pro mě být punk znamená vést život, který není obětován pouze zisku.

A proč jste se punkerem stal?

Vyrůstal jsem koncem 60. let a kolem mě bylo hodně lidí, kteří se účastnili protiválečného hnutí a hnutí za občanská práva. Moji rodiče nikdy neuvažovali o tom, jak vydělat velké peníze, což mi připadalo normální. Když se jeden můj spolužák koncem 70. let staral o to, na jakou má jít školu, připadalo mi to jako pusté žvanění. Neměl jsem auto a nevadilo mi to, chtěl jsem být s lidmi, kteří se snaží měnit v životě věci, o něž se většina nestará, protože je zaměstnaná tím, co si koupí. Proto mě zajímala kontrakultura, hledal jsem něco, co by mi umožnilo napořád změnit život. Jeden kamarád mi v roce 1979 řekl, že tu je něco takového - punk. Tehdy punk představoval prostor, kde lidé rozbíjejí konvenční myšlení, což mi vyhovovalo. Reprezentoval underground.

Cítíte se být součástí americké kultury?

Podle toho, o které kultuře hovoříte. Necítím se být součástí té americké kultury, která patří velkým korporacím. Samozřejmě tu jsou lidé, kteří mě znají, ale je jich málo. Amerika je velká země, a když média informují o hudbě, tak jen o produktech velkých firem, protože takhle funguje trh. Spojené státy jsou postižené nebezpečnou nemocí - akciovým korporačním materialismem. To, co dělám, má však velký vliv nejen na lidi v punkovém undergroundu, ale i na další hudebníky, kteří už ovlivňují společnost, jako jsou třeba R.E.M. nebo Red Hot Chilli Peppers, což jsou velmi populární kapely. Ale já netrávím čas úvahami, co jsem udělal, protože ještě pořád něco dělám, tvrdě na tom pracuji. A nikdy jsem nemyslel tolik na výsledky jako na samotný proces.

Jak se vaší firmě podařilo přežít ekonomický tlak velkých podniků?

Do jisté míry je to dáno tím, že jsem jim nikdy nekonkuroval. Většina amerického podnikání je postavena na neustálém rozvoji, jde o to, být větší a větší. Mně ale nejde o to, prodávat pořád víc, protože se domnívám, že věci mají mít přirozenou velikost. Mám na to příklad z oblasti stravování. Víte, která restaurace má nejvíce poboček na světě? McDonald´s. A znamená to snad, že McDonald´s má nejlepší jídlo na světě? Ne. Jako asi většina lidí mám jednu oblíbenou restauraci, která nemá žádné pobočky. Ale to neznamená, že by byla špatná. A jestliže *NSYNC prodali pět miliónů desek, znamená to, že jejich album je dobré? Ne. Počet prodaných desek nesouvisí s kvalitou. Takhle nahlížím na velký trh.