V nové próze jste zápletku odstartoval setkáním hrdiny s podvodem. Předtím jste psal o drogách, o obchodu se ženami. Rozhodl jste se snad zmapovat nekalosti našeho života?

Myslím, že žánr, který píšu, kriminální, kriminálně politický thriller se nemůže těmto věcem vyhýbat. Ony tady jsou a jde jen o to, které téma si autor z nepřeberného množství námětů vybere. Kdybych byl tak plodný jako Edgar Wallace nebo Eduard Fiker, tak by stačilo si ráno otevřít noviny a hodit si korunou, které z témat si vyberu.

Nešokuje vás, že podoba zločinu je čím dál tím nelítostnější, brutálnější?

Oni byli vždy velice brutální. V Británii to byli tzv. paliči nohou, kteří z lidí vymáhali skrýše peněz a cenností tak, že jim v krbu upalovali nohy. Překvapuje mě rafinovanost zločinu. Uvědomuju si, že stejně jako mě předběhly počítače, tak šíbři jsou vždycky o několik kroků dopředu před velice specializovanou a erudovanou policií. Dokonce bych řekl, že zločin prorostl do organizované společnosti tak, že je těžké poznat, co je svět za mřížemi a co před mřížemi, řečeno slovy Jana Wericha.

Váš hrdina Petr Rybář si sice změní identitu, ale zjistí, že mu to nepomohlo. Chtěl jste tím dát najevo, že není útěku před sebou samým, nebo jste spřádal další pasti?

To je trochu složitější otázka a nejsem si jist, jestli mám v ní sám jasno. Rybář nemění identitu, aby utekl přes sebou, ale před zločinci. Spíš jde o to, že natáhne kůži zvířete, které je právě loveno. Takže se chudák vlastně dostane z deště pod okap a ten okap připomíná Niagarské vodopády.

Patříte k autorům, který se "živí" literaturou. Jak se žije spisovateli v Čechách?

Těžko. Má to jednu výhodu, že to tak líného autora, jako jsem já, donutí napsat jednu knihu ročně. Nezbývá mi, než říkat, že píšu rád.

V poslední době střídáte krimi žánr s humorem, s parodií. Proč?

Mám za to, že se má člověk světu spíš vysmívat než sedět a v koutku bezmocně plakat, protože nic jiného než bezmoc nám stejně nezbývá. Měním témata i hrdiny, protože nechci sklouzávat do klišé. Člověk by najel na koleje a jel po nich jako po dálnici.

Pavel Frýbort: