John Banville: Svět užívat jen v pečlivě odměřených dávkách

Potvrzuje to i nejnovější próza Ira Johna Banvilla Moře, která loni získala Bookerovu cenu za nejlepší román kulturního okruhu bývalého britského impéria. Ale bude to stačit věčně, zvlášť když jí konkuroval nejméně další půltucet podobných retrospektiv? Nebo rozhodoval spíš fakt, že jejich tvůrci už jednoho, ne-li dva Bookery mají a že je třeba upřednostnit čekatele?

Ve hře muselo být zjevně i toto hledisko, poněvadž v pohotově a citlivě přeloženém Banvillově románu k bůhvíjakému boření šablon nedochází a jeho tajuplnost se opírá nanejvýš o šerosvitné zpracování archetypu věčného návratu. Bolest na plátně Trauma všímavého, ale oborově bezvýznamného kunsthistorika Mordena se totiž odehrává v zátiší někdejšího přímořského letoviska.

Jako školák tu trávil prázdniny a zamilovával se do rekreantů, jejichž způsoby i zázemí obdivoval. Dnes tu však hledá útěchu a spočinutí nejen zdůvodu, že si čas před padesáti lety vybavuje jako éru poklidu, ale hlavně proto, že "paměť nesnese pohyb". Po smrti manželky, jež podlehla rakovině, musí "svět užívat už jen v malých a pečlivě odměřených dávkách".

Zatímco při své české premiéře v Knize doličné referoval autor o vrahovi, který spáchal naprosto zbytečný zločin v opojení jakousi asociálně abstraktní představou svobody ("protože může"), nyní nám opět v ich-formě představuje Banville živoucí mrtvolu, která se celý život snažila stát vskutku svobodnou bytostí. Jeho Morden se pere s neschopností být sám sebou nehledě na stigma chudé a neúplné rodiny, jemuž až dosud čelil silnou citovou vazbou na druhé.

Když konečně dostává šanci k nápravě, byť mu po psychické stránce není co závidět, kontrastuje s nitrem téhle mátohy ozdobný styl, jehož prostřednictvím se nám zpovídá. Zčásti jde o důsledek hrdinovy profese a jeho zaujetí impresionistou Pierrem Bonnardem, jímž se odborně zabýval a jehož obnažení domáckých úkonů mu učarovalo. Ještě zavileji tu však působí pohnutky autora, který jako by si onen koupelnový výjev upevnil na malířský stojan a pokoušel se ho před obecenstvem interpretovat.

Problém Banvillových outsiderů nespočívá v tom, že by jejich intelekt působil nevěrohodně, ale že se v něm jeden druhému nebezpečně podobají: vášní ohmatávat slova až do morku významů a zvuků. Snažení kdysi tak typické pro Nabokova Banville potvrzuje jednak neustálými skrytými náznaky, jimiž svého čtenáře připravuje na zlom v perspektivě, a jednak tím, že nehodlá šetřit nás ani sebe.

"Skutečně prožité umění", jak připomíná, přece tvůrce nutí dílo ustavičně pilovat a pentlit až za hranice nesdělitelné krásy, která může na druhé působit jako obsese. Při postupném odhalování toho, co se před lety na cípku irského pobřeží odehrálo, je však autor silnější v nalezení bonnardovského obrazu než v jeho analýze.

Působivost Banvillovy knihy o dvou podobách smrti i o dvojí neobvyklé lásce tak vyznívá jen v nehledaných scénách bez vzletných gest, kdy bolesti uvěříme i bez draperií. Když však trvá na apartně zřasených metaforách, působí až únavně profesorsky na úkor tématu minulosti. I zařazení efektní tajenky je pouze promyšlenou sázkou na jistotu, protože opět k textu nepřidává nic než řemeslnou bravuru. Při vší úctě je tedy Banvillovo dílo jen další hrou na Nabokova.

Rozumíme sice jeho lidskosti skryté pod jazykem prožívaným jako poslední zbraň zraněného intelektuála, soucítíme s autorovou vášní neslevit z minucióznosti, ale chybí poslední, drtivý tah šachové koncovky, jenž by prózu povznesl ke hvězdám. Závěrečné kácející se domino postrádá ještě jeden kámen, který by celý obraz zarámoval třeba na způsob McEwanovy závěrečné kličky v románu Pokání.

John Banville: Moře, přeložil Richard Podaný. BB Art 2006, 158 stran.