Jako absolutní špičky letošního ročníku musíme označit hostování Vídeňských filharmoniků, koncert České filharmonie se Zdeňkem Mácalem a sólisty, na kterém zaznělo Schönbergovo vokální dílo Písně z Gurre a recitál pěvkyně Edity Gruberové. Mezi objevy festivalu patřily koncerty mladých interpretů - ruského pianisty Borise Berezovského, jeho krajana houslisty Michaila Simonjana a japonské houslistky Mayu Kishima.

Jistě není v silách recenzenta zachytit všech padesát koncertů, takže i pohled vycházející přibližně z poloviny bude vždy subjektivní a neúplný. Ale i z něho lze vypozorovat zlepšující se úroveň publika - ubývá potlesků mezi větami i zvonících mobilů. Vyloženě slabý koncert festival takové úrovně nemá, ale nelze se vyhnout některému kontroverznímu vystoupení - letos jím bylo první pražské hostování amerického klarinetisty Charlese Neidiche a jeho stylově, tempově a výrazově nepřijatelné podání Kramářova Koncertu Es dur.

Na závěr oceňme jednu událost, kterou festival přinesl v závěrečných dnech - vydání publikace Šedesát Pražských jar, napsané kolektivem v čele s Antonínem Matznerem. Zatím nejúplnější zachycení historie festivalu se všemi jeho úspěchy i zákruty je vynikajícím čtením a Pražské jaro se tak konečně dočkalo reprezentativního tištěného záznamu.