Odkud vzešla idea omezovat pohyb tanečníka?

Poprvé jsem se s ní setkal, když jsem pracoval s jednou americkou režisérkou z Boulderu, která připravovala představení v Dánsku. Při práci s herci uplatňovala techniku obstrukce, která se užívá i ve školách. Jednomu z herců, který odříkával monolog, například vzala židli, na které seděl, a on musel pokračovat v monologu, jako by seděl. Jiným zase vzala text a oni byli nuceni se stejným pocitem pokračovat v herecké akci.

Tuto metodu dále rozvíjím, ovšem ne při práci s herci, ale s tanečníky, kteří jsou trénováni úplně jinak. Všechna moje díla využívají zkušenosti s technikou obstrukce.

Technika obstrukce ovšem evokuje otázku svobody jednotlivce a jejího omezení společností, ukazuje napětí, které mezi nimi vzniká.

Samozřejmě že o něm uvažuji, ovšem já nevidím obstrukci jen negativně. Jako tanečník jsem se velmi obával improvizace, měl jsem strach, že mne režisér nebo choreograf požádají, abych třeba improvizoval na téma červené barvy. V takovém případě bych nebyl schopen nic dělat, zůstal bych stát ztuhlý v rohu. Naopak, když vám někdo řekne, abyste dělal stejné pohyby, jako když si čistíte zuby, je to velmi snadné, protože to dělal každý.

Ale co když je tam druhá osoba, jež vám drží ruku, kterou si čistíte zuby, vzdaluje vám ji od úst, vy však pořád můžete dělat stejné pohyby jako při čištění zubů. Začínám s velmi malými omezeními a přidávám další a další omezení. A právě tento přístup jsem se snažil uplatňovat, když jsem se ocitl na druhé straně a začal pracovat jako choreograf.

Tímto způsobem lze rozvíjet kreativitu a možná se dostat až k novým filozofickým idejím i k otázkám soužití lidí ve společnosti. Tak daleko však nejsem, vím však, že pro mě je obstrukce jediný způsob, jakým mohu být tvůrčí.

Omezení formou vedla ke vzniku vynikajících děl, vezměte si třeba Shakespearovy sonety. Mne by ale zajímalo, jak velký podíl mají na výsledku představení samotní tanečníci.

Velký. Už proto, že oni jsou na scéně, pohybují se tam a své kroky si sami vymýšlejí.

Jak s nimi pracujete?

Obvykle je ráno žádám, aby si připravili materiál na téma, které jim zadám. Ve zbytku dne pak přicházím s omezeními. Tanečník si přitom uvědomí, co je jeho materiál, který podléhá dekonstrukci. Když ho rozebereme na malé části, znovu jej sestavíme s mnohem většími znalostmi a zkušenostmi, takže je zaostřenější a působivější. Velmi omezující to je však i pro mě, protože nevím, s jakým materiálem tanečníci přijdou. Takže jde o kolektivní způsob práce. Jednoznačně.

Co vás přivedlo k použití hlasu?

Poprvé jsem ho uplatnil před několika lety v představení Don‘t Kill You Darlings, které bylo také uvedeno v Praze. Ale nebylo to vůbec plánované. Ideou představení bylo, že tanečníci mohli přinést jakýkoli materiál a já jim na to nemohl říci ne. A jedna z účinkujících začala zpívat, i když jsem ji o to nežádal. Musel jsem jí v intencích zadání říci, že to je skvělé. Když jsme představení dokončovali, hlas tam zůstal, byť jsem si dříve nemyslel, že by jeho použití mohlo být tak fascinující.

Zpívali jsme i v dalším představení 8IQ -No Woman No Cry a v tom posledním jsem dokonce chtěl, aby zpívali všichni. I lidé, kteří nejsou zpěváky.

Co pro představení znamená, když účinkující nejen zpívají, ale používají i jinak svůj hlas?

Účinkujícím to umožňuje pracovat s více vrstvami, poskytuje jim to více možností, jak vyjádřit svou energii a pocity. Cílem mé práce je, aby tanečník byl na scéně plně přítomen.