Článek
V přeplněném sále seděla při projekci mezi dětmi na zemi a při autogramiádě podepisovala nejen knihy, ale i penály, různé papírky a dětské ruce. Mě pobavila zejména výrokem: "Děti, neblázněte, kdybych byla Jirka Mádl, tak to ještě pochopím, ale já?"
Proč jste se rozhodla točit právě komedie pro děti, nelákal vás někdy jiný žánr?
Ty filmy nejsou jenom pro děti, ale pro celou rodinu. Nechci, aby tenhle snímek byl označovaný jako dětský film, protože je to rodinná komedie. Ve Zlíně jsme proto, že jsme chtěli ukázat ten film dětem, abychom jim nezkazili radost. Jsem vlastně ve Zlíně úplně poprvé, nebyla jsem tu ani s filmy S tebou mě baví svět a Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Pro žánr rodinného filmu jsem se rozhodla proto, že jsem chtěla natočit nějaký film, na který bych šla ráda já i můj syn. Když jsem chodila na některé dětské filmy, tak to pro mě bylo utrpení, nudila jsem se. Chtěla jsem dělat filmy, které si užijí jak děti, tak rodiče. Moje filmy mají společné to, že jsou tam paralelně roviny, kterým rozumí jenom děti a roviny, kterým rozumí jenom dospělí.
Práce s dětmi musí být ale velmi náročná...
Práce s dětmi je strašně náročná, ale zase je svým způsobem vděčná. Když se vám podaří vybrat dítě, které bude spolupracovat a které je fajn, tak je to krásné. Děti totiž nic nepředstírají. Samozřejmě je velmi těžké skloubit herectví dospělých lidí s dětmi. Dospělí herci, kteří jsou většinou také rodiči, mi ale pomáhají. Chovají se úžasně a s dětmi to umí. Jinak je to velký zápřah. Dospělí chodí na plac připravení, ale děti někdy ani neznají scénář, takže se to učí na místě. Ve filmu Jak se krotí krokodýli máme dokonce celou třídu. Když jsme točili scény na horách, než jsme je donutili, aby tolik nekřičely a než jsme jim pořádně vysvětlili, co mají dělat a jak se pohybovat, byly to hodiny a hodiny šílené práce.
Dá se v tom případě vůbec zvládnout natáčecí plán?
Spočítá to produkce, a pak to záleží na nás. My jsme dělali dlouhé natáčecí směny a celý štáb byl filmu úplně oddaný, takže jsme to dokázali. Bylo to ale velmi náročné.
Od režírování jste si dala poměrně dlouhou pauzu. Kdo vás přemluvil natočit film Jak se krotí krokodýli?
Už jsem se nikdy nechtěla vrátit k režírování. Celá devadesátá léta jsem měla nabídky, abych točila, ale nechtěla jsem. Producent Miloslav Šmídmajer přišel s tím, abych aspoň napsala k filmu scénář. Asi po půl roce jsem tedy scénář napsala, ale řekla jsem, že točit film nebudu. Jenže ve chvíli, kdy jsem to měla napsané, jsem už měla konkrétní představu o hercích a prostředí, kde by se mělo točit. Najednou jsem měla pocit, že bych to těžko snášela, kdyby si vybral někoho jiného. A kdybych při natáčení měla být na place, tak by to bylo utrpení pro mě i režiséra. Takže rozhodnutí bylo rychlé.
Píšete scénáře a režírujete, co vás baví víc?
Na každé profesi je něco zajímavého, baví mě psaní, na něm je dobré, že když něco zkazíte, hodíte papír do koše. Natáčení je zase veselejší, je to zábava, ale současně strašný stres - jaké bude počasí, budou děti v pořádku, vejdeme se do natáčecího plánu... Člověk má v sobě naštěstí ještě nějaký vnitřní motor, který ho žene dopředu, protože je to hodně vyčerpávající a tenhle film byl hodně náročný.
Na jaké natáčení vzpomínáte nejraději?
To se nedá říct, protože na každém filmu jsou příhody, které potom stojí za to vyprávět. Většinou jsou to dramatické chvíle, které se s odstupem času jeví jako komické.
Jaké máte plány do budoucna? Chcete se vrátit k filmu?
Já mám teď jediný plán. Odpočívat, odpočívat, odpočívat, protože ty dva roky byl strašný zápřah. Pak se uvidí.