Jste v Česku docela častým hostem, znal jste před svým příjezdem do Zlína i zdejší festival?

Slyšel jsem o něm, ale nikdy jsem tu nebyl a těším se. Myslím, že festivaly filmů pro děti jsou moc dobrá myšlenka. Ostatně cokoliv se dělá pro děti, je záslužné a dříve nebo později se to člověku vrátí. Děti jsou skvělá investice a nemám rád, když je v činnosti pro děti cítit jakákoliv rivalita, protože v konečném důsledku má stejnou váhu a význam drobnost jako velká, složitá věc.

Jste herec, spisovatel, dramatik. Když se dnes ohlédnete za dlouhou dobou své tvůrčí práce, na která díla si vzpomenete nejraději?

Těžko říci, každý román, novela, každé drama i herecká role je kus života. Ale moc rád vzpomínám na scénář k filmu Horké milióny, za který jsem byl v roce 1968 nominován na Oscara. Mám radost, že s režisérem tohoto filmu, Erichem Tillem, jsem teď natočil jako herec i svůj zatím poslední film Luther. Bude mít premiéru na podzim a Martina Luthera hraje Joseph Fiennes. )

Moc rád píšu libreta nejen k novým dílům, ale také k nedokončeným, těm, která zůstala jako torzo po svých původních autorech. S láskou také vzpomínám na spolupráci s pražským Realistickým divadlem, pro které jsem několikrát pracoval. Udělal jsem tu dvě hry, Láska čtyř plukovníkůNeznámý voják a jeho žena, která byla dokonce kdysi zakázaná. Všechno překládal Jiří Mucha.


Co pro vás v životě znamenají ceny, šlechtický titul, sláva?

Vůbec nejsem sentimentální a to, že jsem dostal Oscary nebo oscarové nominace, pro mě zase tak mnoho neznamená, i když samozřejmě každého uznání těší. Ale jsem rád členem francouzské Akademie věd. Tam je přijímání nesmírně přísné, a aby vás vzali, musí někdo jiný umřít. Já jsem to členství zdědil po Orsonu Wellesovi. Ani z filmových rolí nemám nejradši ty oceněné, můj nejmilejší film je Billy Budd, kterého jsem režíroval podle románu Hermana Melvilla, a teď i ten poslední, Luther.

Jste známý tím, že umíte spoustu jazyků, vždycky jste hodně cestoval. Je to pro vás zábava, nebo spíš inspirace k tvorbě?

Samozřejmě je to obojí: zábava, ze které čerpám množství inspirace. A s těmi řečmi je to tak: já rád říkám, že poděkovat a zeptat se, kde je pánská toaleta, umím ve 40 jazycích. Popravdě řečeno mluvím jen francouzsky, německy, anglicky, italsky, španělsky, turecky, řecky a také rusky. Ale kdybyste myslela, že ruštinu umím z domova, tak to ne. Tatínek byl sice Rus, ale on moc rusky neuměl. Asi jsem na jazyky nadaný, uvidíte, kolik českých slov si zapamatuji, než odsud odjedu.

Jaké jsou vaše hlavní aktivity v UNICEF a ve vaší vlastní nadaci?

Pokud jde o UNICEF, už dlouho nic aktivního nedělám, jsem jen čestným mezinárodním velvyslancem. Dělal jsem - v Číně, Kambodži i dalších zemích. Ale už jsem starý a moc špatně se pohybuji. A pokud jde o nadaci, její činnost je rozdělena na dvě části. Jednu tvoří charita, druhou výuka. Jde mi o to, rušit zažité stereotypy, předsudky o jednotlivých národech, chci, aby lidé vnímali ty druhé ze všech stran, co nejobjektivněji, a ne podle zažitých starých představ.

Jste kancléřem Univerzity v Durhamu, přednášíte v Budapešti, chystáte se do Vídně. Jak vidíte dnešní mladé lidi?

Učím sice spíš starší, postgraduální studenty, ale s mladými lidmi se snažím pořád udržovat osobní kontakt. Myslím, že jsou báječní, kouzelní, dokáží rychle reagovat, leccos pochopí mnohem rychleji než většina politiků. Mám mladé lidi moc rád a to, že jsem už jedenáct let univerzitním kancléřem, mi umožňuje se s nimi stýkat i mimo výuku.

O vašem přátelství s bývalým prezidentem Václavem Havlem se všeobecně ví, máte tu i další přátele?

Samozřejmě, ale nechtějte je všechny jmenovat - vždyť já jsem se znal už s Voskovcem a Werichem!