Článek
Vydal jste novou knihu. Jak se válečný fotoreportér dostane k portrétování celebrit?
Snadno. Protože já nejsem jenom válečný fotograf. Reportáže z válek nebo konfliktů jsou jednou položkou v mém repertoáru. Ten repertoár je sice hodně široký, ale když fotím celebrity nebo vojáky, vidím v nich především lidi.
Mezi snímkem z válčícího Iráku nebo portrétem Jeana Rena tedy nerozlišujete?
Portréty jsem normálně včlenil do mojí práce dokumentaristy. Žádný velký výkyv mezi těmi polohami není.
Portrétista má ale oproti válečnému fotožurnalistovi možnost stylizace - využil jste ji?
Některé portréty jsou stylizované, ale minimálně: pouze tím, že lidi, které fotím, uvedu do prostředí, kde je chci mít. Ale pak je nechám, aby se pohybovali naprosto volně a jako reportér zachycuji jejich reakce. Žánr portrétu jistou míru manipulace dovoluje - vy jste režisérem snímku. V žurnalismu ne. Tam je to děj, který vám diktuje.
Řekl jste, že je pro vás rozhodující člověk. Nefigurativní fotografie vás nezajímá?
Samozřejmě, že součástí mojí fotografické výpovědi jsou třeba taky zátiší. Někdy dokáže snímek bez lidské figury vyslovit víc než fotografie člověka: myšlenku tady může podpořit jinotaj nebo nadsázka. A obraz se tím stane mnohoznačným.
Platí to i o těch vašich snímcích, které jsou natolik v pohybu, že se blíží abstrakci?
Ale mně ani přechod do abstrakce nevadí. Realita sama je mnohdy rozostřená, stává se nereálnou. Stejně tak se dá v abstrakci najít skutečnost. Tak já to vnímám a podle toho fotografuji. Nechci žít v klišé. Jsem otevřený.
Dovedl byste formulovat, co vám fotografie za těch víc než třicet let, co se jí věnujete, dala?
Porozumění. A toleranci.
Takže pořád věříte ideálu humanistické fotografie, že snímky, které zobrazují lidskou bolest, můžou něčemu pomoct?
Samozřejmě. Kdybych tomu nevěřil, tak fotografování nechám a dělám něco jiného. Hledal bych, jak lidem pomoct jinak, konkrétněji.
Od konce 60. let žijete v cizině. Nechtěl jste se někdy vrátit do Česka?
Vždycky jsem si s tou možností hrál. Ale zatím mi to vyhovuje takhle: mně je úplně jedno, kde momentálně jsem, kde mám domov, kde mám něco stabilního - to všechno nosím s sebou.
Persona je vaše šestá publikace. Chystáte něco dalšího?
Připravuji knihu Moskevské noci, reportáž o tom, jak se baví ruští zbohatlíci.