Z vašich písní vyzařuje síla a energie, kterou předáváte lidem. Kde čerpáte sílu vy?

Tady je to myslím docela znát. Z prostoru, kde žiji, který jsem si vytvořila k práci. Z klidu vesnice. Veškerý čas věnuji domácnosti a cvičení na nástroj. Mezi cvičením se někdy seberu a jdu se projít. To bohatě stačí k tomu, aby člověk mohl při koncertu předat dál energii, kterou takhle přijme.

Váš projev na hudební scéně je jedinečný. Co vás inspiruje?Kde se hledáte?

Vyrůstala jsem podle idey svého tatínka - nesnažit se být jako někdo jiný. Nikdy nikoho nekopírovat. Hodně jsme spolu poslouchali muziku. Povídali jsme si o ní, četli partitury, nasávali inspiraci z jiné hudby a umělců. Tatínek byl navíc geniální v tom, že necítil žádné hranice. Poslouchali jsme jak folklór (ten asi nejvíc), tak klasiku, ale měl strašně rád i jazz. A já jsem v pubertě začala poslouchat pop. Všechno jsem chtěla znát.

Vyjmenovala jste mnoho hudebních žánrů. Mohla byste vybrat jeden, který je vám nejbližší?

Žánrově to říct nemůžu. V žádném případě bych nad ničím neohrnovala nos. Všecko je to jedna muzika, a navíc, když je dobrá, není co řešit. Jsem schopná si zatancovat i na dechovku. Důležité je, aby ji zahráli dobří muzikanti. Měli by mít energii a dobrý vkus ve výběru melodií. Podle mě je nejdůležitější, aby ze sebe měl člověk pocit, že je dobrý, že na sobě pracuje. Proto taky chodím pořád do hodin. Svou pílí, citem a vkusem by měl mít člověk možnost do díla zasahovat a nikdo by mu to neměl zakazovat. Když mám pocit, a tady funguje ta intuice, že jsem do počtu, tak tam prostě nejdu.

Podle čeho určujete, s kým budete spolupracovat?

Já si nevybírám. Když od někoho dostanu nabídku hostovat na desce (jako teď třeba Jablkoň), musím si poslechnout nejenom tu věc, ve které mám zpívat já, ale celý jejich projev. Musí mě to nějakým způsobem inspirovat. Hudba by měla mít energii, nějaké tajemství a kouzlo, něco, co se mnou rezonuje. Musím mít pocit, že jsem schopná do toho vložit něco navíc, něčím to ozvláštnit. Výborně se mi pracovalo například s Markem Ebenem. Jednak je to úžasná osobnost a skvělý člověk, a navíc jsme se trefili i do hodně pěkné písničky, ze které jsem měla radost.

S Markem Ebenem máte několik písniček na albu Iva Bittová jako host. Jak vzniklo?

Celá ta věc vznikala spíše náhodně po několik let. Většinou mi někdo zavolal a požádal mě, abych u nich hostovala. Písniček, které mohly být na tomto albu, je víc. I když jsem vybírala věci žánrově nesourodé, mám pocit, že můj výraz a podání ve stylu jsou tady trochu jiné než na ostatních deskách. Písničky na tomto albu jsou víc v klidu. Je tam taková něha... Je to takový víc písničkový.

Jak vaše písničky vznikají?

Většinou vzniká nejdřív muzika. Málokdy se stane, že bych přijela unavená z cest a hned ze sebe něco vysypala. Potřebuji nějaký čas strávený tady, v soustředění, cvičení, rozehrání. Po několika hodinách denních cvičení, kdy už se cítím hudebně nenaplněná, ze mne tím, že se uvolním, něco vypluje. Texty vznikají tak, že si prohlížím knížky, pročítám spoustu textů od různých lidí a kamarádů. Vybírám si to, co mě brnkne nebo mi padne do oka.

Kdy jste začala se skládáním?

Všechno to, co hraji sama, i na sólových koncertech, jsou moje věci. Takže skládám vlastně již přes dvacet let. Nikdy jsem ale nepsala partitury. Protože si pamatuji velice dobře všechno emotivní, pamatuji si velice dobře i svoje nápady. Zapisuji si jenom motivky nebo si to nahraji na magnetofon, když to potřebuji. Kompozice v poslední době vytvořené pro smyčcové kvarteto nebo Holandský dechový orchestr Netherlands Wind Ensemble jsem začala zapisovat až před asi šesti lety. Ještě ale nejsem pořád takový rutinér, abych nápad opravdu zapsala. Vždycky mi to trvá.

Mám pocit, že jste si hodně blízko s Leošem Janáčkem.

Letos mám dělat Janáčka se Škampovým kvartetem v Aténách. Měla bych představovat všechny lásky Leoše Janáčka - Káťu Kabanovou, Lišku Bystroušku, Ze zápisníků zmizelého. Budu rozebírat a zpívat kousky z jeho oper. Nápad spojovat mě s Janáčkem vznikl zase zvenčí. Dřív jsem se jím vůbec nezabývala. Ale teď čím dál víc zjišťuji, že ta moravská krev, ta melodičnost je nám oběma blízká. Oba čerpáme hodně z přírody. Janáček byl schopen slyšet zvuky ze svého okolí - z kopců, od slepiček... Já při své práci taky vnímám okolí jako tóny, jsem schopná třeba je i zaznamenávat a pamatovat si je.

Na brněnské konzervatoři jste studovala herectví. Vaše kariéra se dokonce začala slibně rozvíjet...

To bylo jenom přechodně. V těch čtrnácti patnácti jsem neměla vlastní názor, co bych chtěla dělat. Já jenom vím, že mně kumšt byl hodně blízký. Nechtěla jsem cvičit na housle. Naši chtěli, abych šla na konzervatoř, a já jsem to odmítala. Takže potom maminka rozhodla, že bych mohla zkusit jít na hereckou. Ale já jsem se jako herečka nikdy necítila. A jsem strašně ráda, že jí nejsem. Herecký způsob života mi nikdy moc neříkal. Člověk se strašně moc odhaluje a mně to povahově nesedí. Mám pocit, že práce s nástrojem a muzika jako taková mě víc naplňují a jsou pro mě hodnotnější.

Máte dva syny, Matouše (1982) a Toníka (1991). Vedla jste je k hudbě?

Vedla jsem oba syny. Většinou jsem na ně ale byla sama, takže jsem nemohla přestat hrát a jezdit. U nástroje je potřeba disciplína a řád, a když jsem odjela, nebyl nikdo, kdo by mě zastoupil. Což byla škoda. Oba dva začali na housle a oba dva toho nechali. Já nejsem ta matka, která by je nutila. Napadlo mě je zapojit, aby se mnou hráli. Kdybych vymyslela nějaký pořad pro děti, tak bych třeba s Toníkem mohla hrát. Kdybychom spolu na něčem pracovali, mohl by se prohloubit jeho kontakt s nástrojem. Ale zatím je toho všeho tolik...

Myslíte, že některý ze synů půjde ve vašich šlépějích?

Matouš má předpoklady. Poslouchá hudbu, má za sebou období, kdy mixoval jako DJ, cítí muziku. Toníček má talent. Hraje na klavír. Hrozně rychle se učí, ale skoro u toho pláče, že musí cvičit, že ho to nebaví. Takže virtuóz z něj žádný nebude. Ale snažím se udržet ho u klavíru co nejdéle, aby měl základy. Teď bude dělat přijímačky na gymnázium. Přemýšlela jsem, jestli ho mám dát na umělecký směr. Rozumnější asi ale je dát mu všeobecné vzdělání. V muzice totiž nikdy nevíte, jestli vyniknete nebo ne.

Vám to vyšlo. Neměla jste strach, že to třeba nevyjde, když jste začínala?

Ne. Všechno to šlo samo od sebe. Nevím, jak naši přemýšleli, ale asi určitě byli přesvědčeni o tom, že jsem nejlepší na ten kumšt. Maminka mě u toho udržela.

Jak se cítíte v prostředí showbyznysu?

Vyhýbám se mu a jsem tím i známá, takže mi už ani lidi nevolají. Občas se pobavím, když mi zavolají z televize a chtějí, abych přišla do nějakého zábavního pořadu. To se zasměji. I kdybych svolila, působila bych jako nějaký exot, protože bych za žádnou cenu nevystupovala ani na playback. Navíc můj projev tam v žádném případě nezapadá. Pokud bych vystoupila, tak jedině tak, že bych živě něco zahrála. Nemám motivaci se tam řadit. Nikdy jsem neměla vykonstruovanou propagaci, přesto mám publikum po celém světě. Nabídky přišly vždycky zvenčí. Já jsem se jenom rozhodla, jestli to přijmu nebo ne.