Její reprezentanti se stali legendárními pěvci nejen pro své hlasové kvality, ale především proto, že byli osobnostmi vzdělanými a naprosto oddanými opernímu umění. "Interpretovat operní roli - to neznamená jen její hlasově technické a herecké zvládnutí. Má-li být umělec skutečně tlumočitelem své postavy, díla, pak to vyžaduje jeho komplexní kultivovanost," napsal Ivo Žídek v polovině 80. let ve stati věnované pedagogice - a plně to platí o něm samém.

Nejen proto, že se v mládí rozhodoval, zda bude následovat svůj talent malířský či hudební, ale že se celý život zajímal o umění, vědu, společnost, zkrátka o vše, co ho obklopovalo a z čeho dokázal těžit pro své jevištní postavy. A také proto, že se nikdy neuzavíral ničemu novému, že sledoval vývoj hudebního divadla - sám se ostatně podílel na mnoha premiérách současných děl - a zajímal se o to, jak se s operou vyrovnává mladá generace. "Divadlo je živé umění" - tak znělo jeho umělecké krédo.

A ještě jedno umění patřilo k Žídkově osobnosti - umění žít, milovat život, lidi a umět se ze života radovat. Poznala jsem ho jako člověka slunného, laskavého, jiskřícího humorem, často sebeironicky namířeným vůči své "tenorové" profesi. Tohle vše se promítalo do jeho postav, kterým nikoli propůjčil, ale doslova velkoryse věnoval velký kus ze své lidské podstaty.

"V míře, o jaké se mi nezdálo, jsem mohl vnímat okamžiky štěstí jako ujištění, že stálo za to žít," napsal Ivo Žídek ve své autobiografii. Myslím, že vzpomínka na něho bude vždycky spojena s tím, že tyto okamžiky uměl stejně štědře rozdávat.