Akademie literatury české vám ve středu udělila Cenu Ladislava Fukse za zásluhy o českou literaturu. Co rozhodlo o tom, že se stanete spisovatelem?

Začal jsem psát z nejistoty a bezradnosti. Bylo mi šestnáct let, končila válka, byla to těžká existenciální situace. Kolem jsem viděl svět, který se mi nelíbil. Zajímala mě architektura, malířství, učil jsem se hrát na hudební nástroje, ale zdálo se mi, že tužka a papír jsou jistota, která mě neopustí. A že záleží jen na mně, abych se se situací kolem vyrovnal.

Jako autor máte rád člověka a nenávidíte bezpráví. Co vás přivedlo k tomuto pohledu na svět?

Jste velice laskav, ale já to trochu shodím. Jak jsem se vyvíjel a měl různé vztahy, které začínaly a zase končily, filozoficky jsem se přikláněl k francouzskému existencialismu a objevil v sobě určitou dávku lhostejnosti. Nedělím lidi na sympatické a nesympatické. Beru je takové, jací jsou.

V zatím poslední knize PIano v moři ale říkáte: "Někdy se mi zdá, že svět je nemocný a člověk šílený." To neřekne lhostejný člověk.

Lhostejnost byla spíš filozofického typu. Ne že mi bylo všechno jedno, ale zjistil jsem, že pravé hodnoty jsou tam, kde je mohu najít. A kde je najít nemohu, o to se nestarám. Byl jsem vychovaný křesťansky, maminka byla evangelička, strýček kostelník v krásném katolickém kostele. A můj tatínek, emigrant ze Sankt Petěrburgu, který do Československa přišel s legiemi v roce 1920, byl zase vychován v pravoslaví. V každé době jsem měl ale kolem sebe dost přátel, kteří mě zaučovali do základů filozofie. Člověk hledal pevné body, o které by se opíral.

Jak je najít?

Dlouho jsem je hledal. V dospívání to byly pokusy anarchistické, později člověk potřeboval něco, na co by se mohl spolehnout. Hledá to v sobě a v duchovní oblasti, což nejsou samozřejmě ideologie. Protože všechny ideologie, jimiž se člověk zabýval, skončily. Opírají se totiž o abstraktní myšlenky a často o myšlenky despotické, kdežto filozofie a náboženství, a dodejme ještě umění, se opírají o život. Jak to, že křesťanský ideál žije dva tisíce let? Protože je to příběh. Ježíš na kříži, který se narodil, něco vykonal a zemřel. Jestli vstal, či nevstal z mrtvých, to už je otázka Pána Boha a teologů. Ale je to skutečný lidský příběh.

Jak vzpomínáte na normalizaci, kdy jste nemohl veřejně publikovat a kdy jste spoluredigoval samizdatový Obsah a v edici Petlice vydal román Nuda v Čechách?

Scházeli jsme se jednou za měsíc, každý přinesl jeden příspěvek v deseti exemplářích. Otevřely se desky, zařadili jsme texty za sebou a dali jim název Obsah. Doba to byla blbá, Státní bezpečnost nás zvávala na výslechy, dělala nám nepříjemnosti. Naproti tomu to byla ale i doba krásná, třeba přátelství byla pevná, jeden se mohl na druhého stoprocentně spolehnout a byla v tom jiskra naděje, že to někdy praskne, akorát že jsme nevěděli kdy. Hlavní myšlenka byla nenechat se otrávit dobou, udržet si potřebu tvořivého života.

V poslední době trávíte čas ve Švýcarsku, řeklo by se "na tvůrčím pobytu". Jak odtud vypadá Česká republika?

To nemusím jet do Švýcarska, stačí vylézt na Petřínskou rozhlednu. Švýcarsko je svět dlouho svobodný a dlouho bez války. Lidé jsou slušní, všude je pořádek, nikde nejsou neřešitelné problémy, a pokud ano, tak se lidé sejdou a vyřeší je. Stačí ale přejet české hranice a už se setkáváte s určitou nevlídností, podezříváním, i banální věci jsou špatné - třeba v hospodě jsou na vás protivní.

Dá se rozdíl pojmenovat jedním slovem?

Vládne tu improvizace - ono to nějak dopadne. A také si myslím, že po revoluci se většina lidí všech generací stala materialistickou. Zájem o konkrétní věci, o peníze, převažuje nad úvahou, jaký to má vlastně všechno smysl. Jak má člověk krásně žít. Nikdo na to nemá čas. A kultura je zajímavá jen tehdy, když se na ní dá vydělat. A umělec není pořádně zaplacen. Masaryk říkal, že potřebujeme dvě generace na to, aby vznikl pořádný demokratický stát, a měli jsme sotva jednu. A co to tedy je šestnáct let pro tvorbu společnosti? Kulisy zaznamenaly velikou změnu, jsou vidět nové střechy, omítky, ale vnitřní obsah společnosti je pořád syrový.

Na čem pracujete?

Odpovím anekdotou - tatínek měl kamaráda - emigranta, spisovatele, který chodil po redakcích a říkal: Mám román, jenom ho napsat. To je můj příběh. Mám spoustu rozepsaných věcí. Měl bych být pilnější, ale v sedmasedmdesáti už ta píle ustupuje. Líbí se vám kytky, chcete jít na výlet, máte přátele, s nimiž si chcete popovídat. Mám dva skoro hotové rukopisy, to bych rád dal dohromady. Je to poezie. Klasicky psané elegie a variace na starou čínskou poezii.